František nepřišel ani k řeznictví, kam pravidelně chodí s páníčkem na dršťkovou, ani k Plusu, kde společně nakupují. Neprocházel ani podloubím a nestál ani u lékárny, která je vždy jejich první společnou zastávkou.
„Prochodil jsem mnohokrát všechna místa, kde by na měl Franta mohl čekat, ale marně. Ostýchavě jsem tedy zazvonil na městské policii. Jednání jednoho z policistů mi vzalo dech. Vzal si ode mne číslo mobilu a požádal, abych jim v případě, že Františka sám najdu, zavolal,“ říká Bohuslav Hynek, který před odjezdem domů málem prošlapal boty, jak usilovně Františka hledal.
„V pět hodin odpoledne mi volali, že František je u Plusu. Požádal jsem souseda a okamžitě jsme vyrazili. František už tam ale nebyl. Policisté ho zřejmě ´zatýkali´, místo aby počkali, až se k některému vlísá, a on jim utekl,“ vypráví Hynek a pokračuje: „Autohlídka pak každou chvíli hlásila odkud kam Franta směřuje. Pohyboval se podle nelogického systému. Byl na panickém útěku.“
Protože ten den už nešlo nic děla,t vrátil se nešťasný páníček domů a čekal.
„Celou noc jsem nespal. Ráno krátce po šesté zazvonil telefon. Dvakrát mi spadl na podlahu, než jsem ho přiložil k uchu. ´Máme vašeho psa, můžete si ho převzít,´ ozvalo se ve sluchátku. Ještě než jsem vyrazil na autobus, přemýšlel jsem, jak se těm dobrým policistům odměním. Pošlu jim děkovný dopis,“ pokračuje Hynek.
Protože autobus odjížděl až za hodinu, rozhodl se Bohuslav Hynek pro autostop.
„Mám se odvážit, nebo nemám. Když šlo o Frantu, šel ostych stranou a já se vzmužil. Byli jsme tam coby dup. Franta na mě hartusivě štěkal, zřejmě to chápal tak, že jsem se já zaběhl jemu, tak mi za to pořádně vycinkal,“ řekl Hynek a dodal: „Chválím předsevzetí nalakované na policejních vozech ´Pomáhat a chránit´. Když zrovna policisté neplní důležitější úkol, mohou si dovolit laskavost, za níž jsem jim velmi vděčen.“
