Chodské kroje jsou vyhlášené, ale nyní má kroj i Horšovský Týn. Byl představen při Anenské pouti starostou Josefem Holečkem a zastupitelkami města. Cesta k němu byla dlouhá, pátralo se po jeho podobě na několika místech a očekává se i další jeho vývoj.

Cesta ke kroji byla dlouhá. Vše začalo panenkou koupenou členem kulturní komise Michalem Fronkem na portálu eBay. Panenka má nápis Bischofteinitz (Horšovský Týn). „Rozjeli jsme se do muzea ve Furth im Waldu, protože Horšovský Týn byl dříve německý. Setkali jsme se i s předsedou spolku Bischofteinitz Heimat Peterem Pawlikem, který nám ochotně pomáhal. Přivezl nám i dvě knihy plné autentických fotek Horšovského Týna a okolních vesnic - Heimat jenseits des Böhmerwaldes a Passion jenseits des Böhmerwäldes, jejichž autorem je Rudi Kiefner (1934 - 1993), který se v Horšovském Týně narodil a část fotek pochází z putování krojovaného spolku Egerlände a jejich vystupování například v Americe. Rudi Kiefner vedl jejich krojovanou skupinu od roku 1952. Hledali jsme i v depozitáři zámku v Horšovském Týně, kde nám spoustu věcí pomohl osvětlit kastelán Jan Rosendorfský,“ popsala začátky pátrání po kroji Šárka Köglerová, která horšovskotýnský kroj šila.

Obrátili se i na ředitele Muzea Chodska v Domažlicích Josefa Nejdla. V Domažlicích v depozitáři byly nalezeny vestičky z Horšovského Týna, které posloužily jako předloha pro nový kroj. Dalším objevem byly kroje nalezené v obci Pocinovice. Anna Odvodyová měla na půdě truhly a v nich uložené části kroje. V kroji se v roce 1924 i vdávala. „Její vnučka byla tak hodná a kroj si oblékla a nafotili jsme ji. Našli jsme i krásně vyšívané šátky a jupky, o kterých jsme při šiti kroje nevěděli. Určitě je ještě možné kroj vylepšit a třeba se ještě najdou další součásti,“ uvedla Köglerová.

Nový kroj není přesná replika historie, jsou na něm však použité autentické materiály - brokát, samet, len a další. Horšovskotýnský kroj měl i svá specifika - u pánů klobouk a kožené kšandy, u ženy to pak byla sametová vyšívaná vestička, sametový pásek, sametka na spodním okraji sukně, černé krajky, „šunkové" rukávy a podobně. „Ušila jsem kroj a přeji mu, aby se vyvíjel, modernizoval a stal se součástí kultury v Horšovském Týně a pro místní patrioty oděvem pro sváteční dny. Děkuji všem, kteří mi pomáhali a největší díky patři horšovskotýnské patriotce Jiřině Pytelkové za pomoc při hledání a za zázemí při představeni krojů o pouti a vůbec za nápad, že bychom spolu mohly zkusit kroj najít a ušít,“ dodala Köglerová.

Z nálezu má radost i ředitel Muzea Chodska v Domažlicích Josef Nejdl, který přiznal, že historie Horšovskotýnska je málo zmapovaná. „Skoro to vypadá, jako by Chodsko bylo v Plzeňském kraji široko daleko jedinou oblastí, kde dodnes žije svůj přirozený život tradiční kultura. Částečně to samozřejmě pravda je, ale ještě v první polovině 20. století byla situace zcela odlišná. Zatímco českojazyčné Chodsko bylo od poloviny 19. století ve středu zájmu národních buditelů, německy hovořící regiony byly po této stránce poněkud opomíjeny. Vznikaly sice vlastivědné publikace, ale zdaleka se netěšily takové popularitě, jako publikace o Chodsku, ať již ryze odborné, populárně naučné anebo čistě beletristické. To však neznamená, že v německy hovořících regionech například Horšovotýnska tradiční kultura neexistovala. Dnes, kdy můžeme s velkou dávkou jistoty tvrdit, že o Chodsku víme již téměř vše, pak zde vyvstává situace zcela odlišná, kdy si musíme přiznat, že o tradiční kultuře Horšovotýnska nevíme takřka nic. A to i přesto, že zdejší lid oblékal kroje, žil tradicemi, bavil se při lidové muzice, při níž si příležitostně i zatančil,“ sdělil ředitel.

Původní a přirozeně se vyvíjející kultura venkovského lidu skončila nuceným odchodem obyvatelstva po tragických událostech ve 40. letech minulého věku. Obyvatelstvo si odneslo své zvyky do nových sídel, kde si tradice dál žila svůj život – někde se drží dodnes, jinde splynula s dominantnějším okolím. Po pomyslném „obroušení hran“ ve vztazích mezi Čechy a Němci a po čase, kdy dnes již cca čtvrté generace „osídlenců“ cítí ke kraji vztah, dochází k pokusům o objevování někdejší historie a připomenutí si dnes již zmizelé tradiční kultury. „Jedním z takových počinů je i pokus o rekonstrukci kroje horšovotýnského venkova, kterým se zabývá Šárka Köglerová. Pravda, na rozdíl od sousedního Chodska nejde o přirozený proces, ale proč si nepřipomenout, jak se oblékali zdejší obyvatelé, jimž byl kraj po několik staletí domovem. Přestože jde o pomyslnou kapku v moři, protože krojů existovala celá řada – od všedních pracovních, přes jednodušší slavnostnější podoby až po vyloženě sváteční kroje používané výhradně k mimořádným výročním či rodinným obřadům, je nanejvýš vhodné podobné aktivity podporovat. Právě povědomí a respekt k naší minulosti nás řadí mezi civilizované národy Evropy,“ uzavřel Nejdl.