Vše začalo tím, když se svými dvěma čivavami opustili Čechy a odjeli za prací do Kanady. Téměř po třech letech v Kanadě zvedli kotvu a rozhodli se splnit si sen dalším cestováním. Vyrazili upraveným automobilem z kanadského Toronta do Ushuaia v Argentině.

Proč jste se před několika lety rozhodli opustit Čechy a zkusit štěstí v Kanadě?

Několik našich známých odjelo za lepší budoucností do různých koutů Evropy a to nás trochu nahlodalo. Víte, jak se říká, že v jiných státech je tráva zelenější, ne? Tak i my jsme se o tom chtěli přesvědčit a rovnou si tak vylepšit znalost angličtiny. Řekli jsme si, že když už pojedeme do světa, tak to bude někam daleko. Do USA byla víza moc komplikovaná, do Austrálie moc dráha a Anglie je moc blízko a má pořád zataženo… Kanada nabízela pracovní víza na rok, o které jsme zažádali a také je dostali a tím to bylo vše jasné. "Jedeme do Kanady".

Chtělo to hodně odvahy vykročit do tak neznámého pole?

Tak to zcela určitě! Člověk je moc pohodlný a je rád, když má všechno zařízené a nemusí se o nic starat. Když ale  chce něco zažít a posunout se za lepším, tak musí opustit svůj pohodlný život a taky se trochu snažit a riskovat. Věděli jsme, že tam na všechno budeme sami a budeme začínat od nuly. Ale víc než úplného začátku od píky jsme se báli toho, že kdyby jsme zůstali sedět doma v Čechách, kde by se nám nakonec třeba ani nedařilo, tak by jsme si nikdy neodpustili, že jsme před lety zahodili takovou šanci! Navíc touha po nepoznaném byla obrovská. Měli jsme takový hezký strach z neznámého. Vzpomínáme na to, jak jsme odevzdali klíče od pronajatého bytu, stáli sami před domem jen s našimi psy a kufry a čekali na taxi. To byl opravdu velmi zvláštní pocit. V tu chvíli jsme už prostě nemohli couvnout, byla už jen jediná cesta a to cesta do neznáma.

Asi jste nečekali, že se v Kanadě usadíte na zmíněné tři roky či snad natrvalo?

To jsme tedy opravdu nečekali. Měl to být jen roční pobyt, taková pracovní dovolená. Ještě při loučení s rodiči jsme jim říkali "Nebojte, vždyť jedeme jen na rok." Ze začátku to nebylo vůbec snadné. Sice jsme našli práci hned třetí týden po příletu, ale plat byl mizerný a nájem vysoký a navíc nás chtěli z bytu vyhodit kvůli našim pejskům, takže to byl docela stres. Přiletěli jsme na začátku zimy a zima v Kanadě bez auta, kde i ve městě je všechno daleko, byla těžká. Jezdili jsme autobusy, které měli kolikrát i půlhodinové zpoždění. Míša do práce jezdila celkem třemi autobusy hodinu a půl. Tak si představte ten pocit, stát venku na zastávce, promrzlí čekat na autobus, aby jste se dostali do práce, kde máte mizerný plat a nepříjemného šéfa. Často jsme si říkali, jestli by nebylo lepší letět zpět do Čech, nicméně jsme to nevzdali a dobře jsme udělali. Po prvním roce jsme požádali o další pracovní víza a pak se karta obrátila. V práci to začalo být finančně lepší, a tak se nám i ulevilo. Nakonec jsme po dalším roce získali i povolení k trvalému pobytu, tak jsme se rozhodli, že v Kanadě zůstaneme i nadále. Lidé jsou tam velmi milí a přátelští a celkem se těšíme, až se tam vrátíme. Teď jsme ale na cestě napříč celou Amerikou a jediný co máme v Kanadě je pár krabic v úschovně. Budeme si tak muset ten těžký začátek projít znovu, ale my se s tím už nějak popereme. 

Obecně vzato, napadlo vás, že jednoho dne budete podnikat svoji životní cestu napříč kontinenty? 

My jsme vždycky chtěli cestovat, ale o takhle velké cestě jsme nikdy ani nepřemýšleli. Ten první rok v Kanadě jsme si říkali, že to tam nějak přetrpíme a že když už jsme teda v Americe, tak si tu Kanadu a USA aspoň trochu projedeme, než se vrátíme do Čech… Nicméně po čase, jak se nám začalo i trochu více dařit, se plány rozrostly a nakonec z toho vznikla cesta přes celou Ameriku na téměř jeden celý rok. Jsme nesmírně rádi, že máme takovou šanci, jelikož tahle cesta nám ukazuje, jak se žije ve většině zemí napříč Amerikou a taky nás učí, jak málo toho člověk potřebuje, a co je opravdu důležité v životě, což nás asi i trochu mění v mnoha ohledech. Člověk doma nevnímá kolik pitné vody spotřebuje, kolik odpadků vyhodí a kam se to všechno odváží. V běžném životě vám nedojde že máte šatník 5 krát tak velký než potřebujete. Pak ale vyrazíte na takovouhle cestu a zjistíte, že každý druhý den musíte shánět pitnou vodu. Taky zjistíte, že v polovině Světa nevědí jak zacházet s odpadky a nemají žádný odpadový systém a tudíž všechno prostě pálí. Uvidíte nejkrásnější kouty světa a přírody, potkáte desítky chudých ale šťastných lidí, stovky opuštěných pejsků a milióny odpadků a všechno vám to najednou přijde strašně krásné a smutné zároveň a začněte se na svět dívat úplně jinak. Tahle cesta je to nejlepší, co jsme kdy mohli udělat! Podobnou zkušenost bychom přáli všem! Věříme, že by svět vypadal úplně jinak, kdyby více lidí mělo takovouhle zkušenost jako my.

Cestujete v uzavřeném prostoru, jste odkázáni sami na sebe. Nelezete si za tu dobu z Toronta po jihoamerické státy už někdy na nervy?

No kolikrát i každý den (smích). Kdybychom jeli na dvou motorkách, tak věříme tomu, že bychom každý druhý den jeli každý jinou cestou. Co si budeme povídat,je to těžký, ale takhle na cestě prostě nemůžeme prásknout dveřmi a odejít. Není kam… Hádka se zkrátka musí vyřešit, abychom mohli jet dál. To nás vlastně i hezky učí, jak neshody řešit s dobrým koncem. 

Jak tu cestu zvládají vaši pejsci? Málokterý cestovatel se pustí do takové dálky i s mazlíčky?

Jelikož naše mazlíčky máme už devět let a už se s námi přestěhovali z Čech do Kanady a taky s námi byli na pár  dovolených, tak to, že je bereme s sebou už nebyla věc rozhodnutí, byla to naprosto jasná věc.  Jasně, že to nese i určité omezení. Do obchodu na nákup je s sebou vzít nemůžeme, v autě na sluníčku je ale taky nechat nemůžeme, potýkáme se s omezením vzhledem k ubytování, a do nějakých národních parků nebo do jejich částí mají psi vstup také zakázaný. Naštěstí jsme dva, takže když se jde na nákup, tak jeden čeká s pejsky v autě, anebo je vezme na procházku, a byt či dům kde jsou psi povoleni se jednou za dva měsíce, když si chceme odpočinout od volantu, dá taky najít, i když nabídka je velmi omezená. My jinak spíme v autě "na divoko", takže kempy vůbec nevyužíváme a na hranicích to bývá (až na výjimky) jen jeden papír a jeden poplatek navíc, takže se to dá zvládnout. Jen s těmi národními parky je to problém, takže hledáme způsoby jak se tam dostat, případně alternativy.  

Nejhorší ale je, když je pes marod a musí se na veterinu! Tak či onak, bychom neměnili a nelitujeme toho, že jsme je vzali s sebou. Přece jen smečka musí držet pospolu!

Projeli jste řadu států. Máte již tedy nějaké srovnání. Kde se vám líbilo nejvíce a kde naopak nejméně? Určitě některou zemi předchází mnohem lepší pověst a realita může cestovatele zklamat…

To jste trefila hřebík na hlavičku. Kdysi jsme si mysleli, jak USA musí být super a naprosto úžasný. Kdyby nám tenkrát někdo řekl, že žije například v Los Angeles, tak bychom mu hodně záviděli. Člověk si dokáže místa hodně idealizovat, obzvláště, když je viděl jen v televizi. Dnes však již víme, že bychom na západě USA které jsme viděli určitě žít nechtěli (snad jen v San Franciscu, to je krásné město). Nechceme říct, že USA nestojí za návštěvu, to určitě ano, jen nás západ USA celkem zklamal. Vyjma národních parků je tam vyprahlá krajina, což jsme před tím ani netušili, a města jsou špinavá a plná fastfoodů. Ale musíme přiznat, že národní parky v USA jsou krásné a úžasné. Ty bychom si projeli klidně ještě jednou. Zato v porovnání takové Mexiko, které je brané jako chudá a nebezpečná země, nás velmi mile překvapilo. Města tam jsou z našeho pohledu čistčí než v USA a lidé jsou tam pracovití, přátelští a usměvaví. Nestalo se nám tam, že by nás někdo otravoval o peníze, nebo že bychom se necítili bezpečně. Navíc tam mají vynikající jídlo a takový ostrov Kozumel je ráj pro milovníky šnorchlování. Takže Mexiko pro nás bylo super. Moc nás zklamala Belize, kde nás každou chvíli někdo otravoval a obecně jsme se tam necítili bezpečně, takže jsme se tam moc dlouho nezdrželi. Překvapením byl i Ekvádor a Chile, o kterých jsme si mysleli, že budou vypadat stejně jako zbytek Jižní Ameriky, což vůbec není pravda. Oba státy jsou moderně vybavené a rozvinuté. 

Říká se, a stojí si za tím i cestovatel Dan Přibáň, že největší pohon pro člověka je nutnost. Myslíte si z vašich vlastních cest, že je to pravda?

Tomu věříme. Určitě když musíte něco udělat, tak se neptáte, nezkoušíte to obejít a prostě to uděláte. Řekli bychom, že nejlepší je hodit sám sebe do vody a pak se plavat už naučíte, protože Vám nic jiného nezbývá. Ostatně tak to bylo při našem stěhování do Kanady. My cestujeme protože chceme, i když to občas není nejsnazší a to, co nás žene kupředu je snaha dosáhnout našich cílů a touha po nových zážitcích .

Měli jste někdy strach? Že už to nezvládnete a skončíte dřív, než jste plánovali?

Přemýšleli jsme o tom, co by se muselo stát, abychom skončili dřív, než jsme plánovali, a došli jsme k závěru, že jedině z nedostatku financí, kvůli nemoci, anebo kvůli rodinným záležitostem, jinak snad asi ne. Ta cesta je občas velmi nepohodlná, a tak někdy zatoužíme po uklizeném vytopeném nebo vychlazeném bytě s vanou, toaletou, velkou postelí, tekoucí vodou a všemi vymoženostmi jednadvacátého století. Když však druhý den stojíme na novém místě, tak si uvědomíme, jak krásná místa máme šanci vidět a prozkoumat, tak víme, že to stojí za to!

A co pak, až skončíte? Přemýšleli jste už, co uděláte, až dojedete do cíle? 

Otázkou je, co je to cíl? Určitě se budeme muset vrátit do pracovního života alespoň na nějakou dobu. Ze strany rodičů cítíme tlak na vnoučata, ale my víme, že i cesta může být cíl a my se už teď bavíme o tom, jak by bylo fajn procestovat Asii. Takže plán do budoucna je jasný! S dětmi na cestu po Asii! (smích)