Kliknutím zvětšíteŘeč je o Aleši Malárovi, rodáku z Klenčí, který vyhledává výzvy a který z Chodska vyrazil do světa, aby nakonec zakotvil uprostřed Indického oceánu na exotickém Zanzibaru. Jeho cesty zde však nekončí, má velké plány! Začínal jako delegát, ovšem dnes ho vidíme nejčastěji s fotoaparátem v ruce. Do Alešova hledáčku se však vedle svateb, místních či přírodních krás dostaly i adeptky letošního ročníku Miss ČR 2022.
O životě na Zanzibaru, své cestě a v neposlední řadě o fotografování mnohé prozradil v rozhovoru.
Z Klenčí na Zanzibar nevede přímá linka (smích), jak se stalo, že jste z Chodska zakotvil právě na zmíněném ostrově?
Měl jsem hodně mezizastávek. Londýn, opakovaně Praha, Washington, Houston, Calgary, Vancouver až právě Zanzibar. Když jsem pracoval po návratu z Kanady v Praze v České televizi jako redaktor, řekl jsem si při jedné noční směně, že tohle není dobrý život. Sice jsem měl atraktivní práci plnou stále nových poznatků, ale nulový osobní život a výdělek dost mizerný. Je to práce pro nováčky po škole, nebo totální srdcaře. Já nebyl ani jedno, ačkoli novinařinou jsem kráčel devět let.Taky jsem chtěl do třicítky vypadnout někam ven, hlavně co nejdál od Česka a Evropy. Kamkoliv. Poohlédl jsem se po všemožných nabídkách, až jsem narazil na možnost práce delegáta a průvodce pro jednu českou cestovku na Zanzibaru. A tak jsem se zde ocitl.
Žijete zde již čtvrtým rokem. Jaký je pro Středoevropana život tam? Jak Vás přijali místní?
A to jsem původně jel jen na rok! První dva roky jsem působil právě jako delegát pro onu cestovku, další dva pak jako freelancer, to znamená, že jsem vše dělal na vlastní pěst a zodpovědnost. Musím přiznat, že nemít nad sebou nikoho, je neskutečně osvobozující, tím spíše pro milovníka svobody, kterým jsem i já.
Nicméně spolupráce s cestovní kanceláří znamenala dobrý začátek, že?
Dokud jsem měl za zády cestovku a místní agenturu, které mě kryly, byl start na ostrově relativně v pohodě. I tak jsem si musel ale spoustu věc í obstarat a zařídit sám. Navíc cesta na Zanzibar byla moje premiéra na africké půdě a život v zemi třetího světa jsem tak okusil poprvé. Ale tak to se mnou bylo vždycky a všude. Hodil jsem se do hluboké vody a musel jsem plavat.
A jak to tedy šlapalo s místními?
Mentalita místních je naprosto odlišná od té naší, každodenně člověk naráží na naprosto jiné hodnoty a pohledy na situace, ale pokud tam chci fungovat, musím se tomu přizpůsobit. To není tak těžké, paradoxně je horší s návratem do Česka nebo Evropy, kdy spoustu věcí, které jde v Africe různě vyřešit ve prospěch všech, tady zkrátka nejde. Člověk naráží na nekonečné bariéry z pravidel a mnohdy nesmyslných omezení, které před tím neviděl. Ne nadarmo se říká, že cestování otevírá oči. A mně navíc přináší úplně jiné chápání toho, co je svoboda. Bohužel vidím, že v „západním světě“ svobod stále ubývá. Obávám se, že s vývojem technologií bude ještě hůř.
Vybudoval jste si nejen na ostrově velmi dobré jméno, nejen jako osobní průvodce ostrovem, v oblasti cestování i fotografování působíte jako pojem. Připouštíte si, že jste už dost slavný?
Slavný bych neřekl, možná vyhledávaný by byl ten správný termín. V Česku si to jméno buduji, což je běh na dlouhou trať, ale jsem na ni rád. Vím, že každý dobrý byznys musí mít pevné základy a nic není zadarmo. Zanzibar je sice taková větší vesnice, ale konkurence, co se fotografování týče, má velmi rychlou stoupající tendenci a člověk se má co ohánět, aby se dál a dál prosazoval. Naštěstí se mi povedlo za ty roky vybudovat si zejména v hotelech jméno a vždy, když si mě najali, byli s mojí prací spokojeni.
Souvisí s tím i vaše oblíbené focení svateb na ostrově?
Ano. Začal jsem klasicky, první dvě jsem udělal jako druhý fotograf zdarma, abych získal nějakou zkušenost a portfolio. A jelikož jsem u jednoho focení předčil výsledky hlavního fotografa, hned mi dali další zakázky. Měl jsem se také čím prezentovat na sociálních sítích, takže se vše postupně nabalovalo. V průvodcování je situace jiná.
Jak to? Jaká je?
Potenciální konkurence je šílená. Naštěstí nabízím výlety postavené úplně jinak, než ta armáda místních – na mnohem vyšší úrovni, co do logistiky, stravování nebo kvality výkladu. Cena je tím pádem vyšší, čímž se už dopředu vyselektuje klientela. Provádím taktéž malé skupinky a těm, kteří se mnou na výlet jedou, se můžu plně věnovat a připravit jim úplně jiný zážitek.
Fotíte svatby, zvířata, divočinu, ale v neposlední řadě zveřejňujete i moderní kousky, třeba z Dubaje. Co se Vám fotí nejlépe?
Zrovna nedávno jsem na toto téma vedl diskuzi s jedním klientem, který mi položil stejnou otázku. Sám jsem nad tím totiž dosud nepřemýšlel. Jdu od akce k akci a v každém případě se snažím odvést tu nejlepší práci, protože vedle finanční odměny je nadšená feedback (odezva, pozn. autora) klienta, co mě neskutečně těší a motivuje k další práci. Ale abych odpověděl na otázku, tak čím dál více inklinuju k focení, kde jsou součástí lidé a nějaká dynamika. Samozřejmě, rád si jako třeba rybář odpočinu u focení krajinek nebo divoké zvěře, ale gro moji foto kariéry přirozeně směřuji lidským směrem. Svatým grálem toho jsou svatby, kde se kombinuje několik žánrů dohromady, poté portréty, modelky, rodiny. Jsem extrovertní, chci s lidmi komunikovat, házím do placu vtípky, vymýšlím kompozice i různé kreace, to se skálou nebo lvem neuděláš. A co se zmíněné Dubaje týče, tak tam je to jako s krajinkou, architektura je relax a v Dubaji už se občas zdržuji jen kvůli focení, jinak mě to město vůbec nebaví.
Jednou jste zmínil, že máte seznam vytipovaných míst, které chcete vyfotografovat. Spojuje je něco? Co takové místo musí mít, aby se dostalo na váš seznam?
Místo, kam s foťákem mířím, musí splňovat moje osobní, docela přísné, parametry na atraktivitu a fotogeničnost. Pokud není úplně atraktivní, musí to zase být místo, ze kterého čouhá autentičnost a je tam co nejmenší turistické zamoření. Teď mám v plánu například projet celý Balkán, splňuje právě prvky autentičnosti a místy i atraktivity. Ale v dlouhodobém horizontu to jsou hlavně Galapágy, Argentina včetně Patagonie, odsud pak cesta na Antarktidu, Jižní Georgii v lodi Bark Europe, kde účastník funguje jako posádka a musí makat a následně dojet do mého oblíbeného Kapského Města v Jihoafrické republice a znovu projet jeho okolí.
Dostal jsem se i k focení modelek a MISS ČR 2022, konkrétně k jejich soustředění na Zanzibaru. Jak jste se k takové práci dostal? Hrála roli náhoda, anebo Vaše reputace a jméno?
Na Zanzibaru žádný jiný český nebo slovenský fotograf není. To však nebyl rozhodující faktor, spíš jsem se o přítomnosti ‚Missek‘ dozvěděl a šel tomu naproti tím, že jsem Táťáně Makarenko napřímo napsal a dál pomohly různé kontakty a doporučení. Mám taky velmi úzké vztahy s českým hotelem White Paradise, kde byli všichni ubytováni, je to takový můj druhý domov na ostrově. U modelek nebo celebrit to byly kombinace, někdy jsem napsal já, někdy pomohl hotel, kde byli ubytováni a sháněli fotografa, načež jim mě jako fotografa vedení hotelu doporučilo a propojilo.
Popsal jste to i jako jiný žánr i druh focení. Jaká byla spolupráce s modelkami, stylistou Samem Dolce a jejich profesionálním týmem? Jistě vás to nějak obohatilo o nějaké další zkušenosti, že?
Z téhle spolupráce s Miss Czech Republic jsem si odnesl zejména postřehy, jak fotí přední český lifestylový fotograf Petr Huser, se kterým jsem se navíc spřátelil. Zjistil jsem, že ačkoliv fotím pouze dva roky, jsem těsně za ním v závěsu. A na nějakých místech jsem udělal kvalitativně stejné fotky jako on. Tudíž jsem si řekl, že tímhle směrem by to mohlo být to pravé. Focení modelek je hodně o psychologii, práci s modelkou a jejíma očima, což si z téhle zkušenosti taky odnáším do běžnějšího focení. Práce špičkového stylisty, jakým je i Sam, to už je jen třešnička na dortu – v téhle branži je to právě stylista, kdo tu fotku dělá. Utvrdilo mě to v tom, že dříve či později si postavím ateliér, kde svou modelingovou a portrétní fotku posunu zase dál.
O výstupu na Kilimandžáro a focení divokých zvířat na safari povypráví v dalším chystaném rozhovoru.
Petra Minaříková
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
