Odešel v době, kdy naše zem žila velkou nadějí v pozitivní změny v naší společnosti. V době, kdy byl plně rehabilitován a vrátil se po téměř dvaceti letech „mimo službu" na školní stupínek. A také v době, kdy se k němu zase začali hlásit lidé, kteří se mu v době totality vyhýbali.

Byla to tehdy pro něj velmi šťastná doba, kterou žil uprostřed své rodiny se svými čtyřmi vnoučaty a kdy se zase plně mohl věnovat svým koníčkům, aniž by mu někdo něco zakazoval.
Radoval se z toho a o to více bolelo, že musel odejít.

Je s podivem, jak mohl stihnout vše to, co tu po něm i zůstalo: stovky žáků základní školy, které v Poběžovicích učil správně česky, ale i německy, členové pěveckého kroužku, který léta vedl, knihy v místní lidové knihovně, kde dělal dlouhá léta knihovníka, hromady školních fotografií, které si žáci prohlížejí na všech školních srazech po mnoha letech, a celá řada dalších aktivit.

Zůstali po něm „sirotci" z poběžovického divadelního spolku ochotníků, který léta vedl nejen jako režisér a se kterým dosáhl mnohých úspěchů.
Zasloužil se o to, že Poběžovice – to malé městečko v zaostalém pohraničí – kulturně žilo.

Zůstalo po něm i několik knih, které sám napsal (Pohraničí, to nejsou jen hory, Včera narození, Za všechno může Zuzana). Zůstaly po něm i knihy, které napsal, ale nikdy nesměl vydat. Jsou stále v tom stejném šuplíku.

Asi by se divil, jak dnes žije naše společnost. Kdyby se mohl na chvilku vrátit jako pan Brouček, viděl by, jakými malichernostmi se zabývá náš svět.
Rozčiloval by se nad tím, jak jsou dnes zase překrucovány dějiny a jak se pomalu vracíme ke starým pořádkům.
Věříme, že lidé z Poběžovic, kteří ho znali jako Jirku Pelikána, učitele a spisovatele, který miloval svět, na něj nezapomněli, ale stále vzpomínají stejně jako my, jeho dcery.

Jaroslava Lešková a Eva Klokočníková