„Stovky vojáků z 25. protiletadlového raketového pluku ze Strakonic se vystřídaly v desítkách nemocnic, domovech pro seniory či odběrových místech, kde pomáhaly se zvládnutím pandemie covid-19. Pomáhali i v Plzeňském kraji, a to v Sušici a Domažlicích,“ sdělila mluvčí 25. protiletadlového raketového pluku Strakonice Jana Samcová.
Pán mu umíral doslova před očima
Četař Jakub Papoušek (27) byl jedním z těch, kteří pomáhali opakovaně při všech covidových vlnách. Staral se o seniory ve strakonickém domově důchodců i pacienty nemocnice v Mladé Boleslavi, v lednu v nemocnici v Sušici. Tam také zažil, jaké to je, když přímo před vámi umírá člověk. „Pánovi bylo 95 let. Lékaři a sestry se jej snažili do posledního okamžiku léčit. On sám je ale prosil, že už nechce dál žít. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale smrt pro něj byla vysvobozením,“ vzpomínal na silné okamžiky četař. „Vyprávěl mi o sobě, že prožil hezký život. Myslím, že odešel smířený,“ dodal voják, který se o muže staral do posledního okamžiku.
Práce v nemocnici byla pro jeho život velkým přínosem. „Změnilo to můj celkový pohled na svět. Zároveň jsem se naučil spoustu nových věcí, například jak se starat o nemocné lidi, již jsou odkázáni na pomoc druhých,“ poznamenal Papoušek
Vojáci v nemocnicích doplňovali chybějící ošetřovatelský personál. Jejich hlavním úkolem bylo polohovat pacienty, asistovat při hygieně a pomáhali s dalšími úkony. Přesto se i něco přiučili. „Uvědomil jsem si, jak je důležité ovládat první pomoc. Aby člověk byl schopen včas a adekvátně zasáhnout. Já sám se snažím v této oblasti léta vzdělávat. Stále si ale myslím, že řadě lidí toto chybí,“ byl přesvědčený četař Michal Marcinko (31), další z vojáků, který pomáhal v Sušici, ale i v domově pro seniory v Prachaticích.
Umírající lidé, boj o život, těžká a náročná práce v nemocnicích – to se pro řadu vojáků v uplynulých dvou letech stalo každodenní realitou. Zkušenosti nelitují. „Byla to smysluplná práce. Když bude potřeba, jsme připraveni opět pomáhat,“ potvrzují vojáci.
Náročná práce
Na vlastní kůži si vyzkoušeli těžkou a náročnou práci zdravotníků. „Tato práce vyžaduje obrovské nasazení a odhodlanost. Tady neexistuje žádné – dám si kafíčko, dám si pauzu. Tady se dělá všechno hned a pořádně. Když se bojuje o život člověka, jede se do poslední chvíle,“ tvrdil četař Marcinko.
Vojáci nepomáhali jen svými svaly, ale i povídáním s pacienty. „Ptali se nás, odkud jsme, co děláme. Vyprávěli nám o svých rodinách a plánech do budoucna. My jsme se zase snažili je povzbuzovat, aby náročný boj nevzdali,“ dodal Marcinko.
Děkují vojákům
Personál nemocnice si přístup vojáků pochvaloval. „Kromě profesního přístupu jako pomocníci sestřiček měli k pacientům i velice lidský přístup a snažili se jim dodávat naději na uzdravení. Byli též zdatnou posilou týmu, nejen z početního hlediska a mužské síly, ale i pro onen typický mužský prvek v ženském kolektivu, který dokáže vnést pohodu a dobrou náladu,“ napsal primář MUDr. Vítězslav Kuhn ze sušické nemocnice v děkovném dopise.
Na vojáky vzpomínají i pacienti.