Paní Vančurová zanedlouho oslaví osmdesátiny.

„Do pečovatelské služby jsem přišla mezi prvními. V roce 1950 jsem začala dělat dětskou zdravotní sestru, ale vystudovala jsem tehdy obor bez maturity," říká seniorka.

Během svého života pracovala ještě na poště, ale pak se vrhla na pečovatelství.

„Zakrátko po škole jsem se vdala a měla tři děti. Věra se narodila v roce 1953, rok po ní Ruda a v roce 1956 Irena. Do zaměstnání jsem chodit nemohla, neboť manžel byl voják z povolání, věčně byl někde pryč, takže starost o rodinu byla na mně," vzpomíná Vančurová.

Dokud nebylo v Domažlicích zařízení s pečovatelskou službou, musely ženy-pečovatelky dojíždět za klienty do jejich domácností.

„Jako pečovatelka jsem chodila nejprve po lidech, a to nejen tady v Domažlicích. Když se posléze dělala i pedikúra, jezdily jsme až do Klenčí pod Čerchovem a Bělé nad Radbuzou," líčí Vančurová, která se pečovatelstvím zabývala až do odchodu do důchodu.

Bavilo ji starat se o potřebné a bylo něco, co jí na této práci vadilo?

„Starat se o lidi a pomáhat druhým, to mne moc bavilo. Vadilo mně akorát to, že jsme se tehdy hodně natahaly, když jsme nosily klientům uhlí. Nebo jsem kolikrát někam přijela a babička potřebovala okamžitě umýt a převléci. Nevěděla jsem, kam dřív skočit, zda zatopit, nebo babičku umýt. Dnes to mají – aspoň co se týče topení i starosti o seniory – pečovatelky daleko snazší," říká s tím, že situace se přece jen rok od roku zlepšovala.

Ještě než odešla na zasloužený odpočinek, měla na starosti kromě klientů ještě těžce nemocnou maminku, již dochovala do smrti. Pamatuje si své někdejší klienty?

„Třeba na paní Fleisigovou, Prunarovou nebo Veselou. Zvlášť si vzpomínám na paní Fleisigovou. Mně bylo 40 a jí 80. Byla moc milá, ale když jsem vytírala, hodila párkrát korunu pod postel a zjišťovala, jestli jí ji vrátím, To jsou ale takové malichernosti," směje se Vančurová a dodává, že o staroušky pečovala ráda a nyní si užívá péče ze strany vnoučat.