Přesně po 70 letech od tohoto zážitku by se měl Robert Gilbert s dalšími veterány opět objevit v Domažlicích. Budou vzácnými hosty oslav osvobození.
„My jsme do Domažlic přišli jako první průzkumná skupina, která bojovala s Němci, a až po nás přišla hlavní část vojáků, které pak lidé vítali s vlaječkami, a zdravili se s nimi," vzpomínal před dvěma lety v rozhovoru pro Domažlický deník.

Když se svými muži přijeli na domažlické náměstí, žádní Němci tam už nebyli, ale v jiných částech města jeho kolegové ještě několik Němců pochytali.
„Většina se jich rozprchla do okolních lesů. Ty pak později zadržely další naše jednotky."

Gilbert se od roku 1990, kdy se opět svobodně může připomínat zásluha americké armády na osvobození západních Čech, do Domažlic dostal asi osmkrát. V letošním roce oslaví 100. narozeniny.

Při vzpomínkách na setkání s Domažličany před 70 lety se mu vybavila obrovská pohostinnost lidí, kteří sami v té době trpěli nedostatkem potravin.

„Mnoho lidí se snažilo nám do aut nacpat co nejvíce jídla, ale to jsem jako velitel zakázal. Jediné, co jsem dovolil vzít, byl tucet vajec, který na podnosu přinesla jedna paní. Poté, co jsme se dlouho živili vojenským jídlem, konzervami, jsem čerstvým vejcím neodolal. Jsem totiž jejich velký milovník. Uvařili jsme je. Do ešusu jsme nalili vodu, dali jej na kapotu auta a od horkého motoru se uvařila," se smíchem vyprávěl Gilbert.

Vážnější byl americký veterán ve chvílích, kdy přemýšlel o letech nesvobody, kdy Američané na oslavy osvobození do Československa přijíždět nemohli.
„Pořád jsem věřil ve svobodu vaší země, protože ještě před 2. světovou válkou jste byli jednou z ekonomicky nejrozvinutějších zemí, známou po světě svými výrobky, se stabilní vládou. Vyhlášené byly třeba české boty. O Česku celý život tvrdím, že je to moje druhá vlast. Věřil jsem, že se mi podaří se do Čech opět podívat. Často se mi v mysli vracely okamžiky, kdy bylo vaše území rozděleno demarkační linií. V tu dobu jsme byli s mojí jednotkou v Plzni. Slyšeli jsme v rádiu v různých jazycích, kterými byli schopní Pražané mluvit, prosby o pomoc. Byl to nejhorší den v mém životě, když jsem slyšel volání o pomoc a přitom jsem nemohl nic dělat a jen poslouchat v rádiu, jak Praha prohrává svůj boj. Rusové v tu dobu nedělali nic, nechali Němce zničit velkou část infrastruktury, nechali ničit Prahu a až se zpožděním do ní vjeli."