Především pak dosud nepotrestané zločiny spáchané na nevinných lidech v době komunismu či dosud neobjasněná smrt Jana Masaryka. Jeho nevyjasněnému úmrtí se Václava věnuje již několik let a při bádání se jí v červenci 2019 podařilo objevit nový důkaz. Co se podařilo vypátrat, jak pokračuje policie a jaké kroky čekají samotnou autorku, nám prozradila v letním rozhovoru.

Jak dlouho už se věnujete objasnění smrti Jana Masaryka?

Asi od roku 2014, ale nebyl to záměr. Různé okolnosti mě natáčí určitým směrem a tím jdu. Sama si to neumím vysvětlit. Možná je za tím můj dědeček, kterého komunisté málem pověsili. Určité souvislosti s Masarykovou smrtí jsem měla zpracované už v jedné z kapitol knihy Tři muži proti totalitě. Až na poslední chvíli jsem se rozhodla, že výbušnou epizodu z rukopisu vyjmu. Hlavní příběh tří protagonistů – jedním z nich byl dědeček Ota Tulačka – by tím utrpěl, jelikož pozornost by na sebe strhla právě tato kriminální zápletka. Už po roce a půl bylo ale vše jinak – na pultech se objevila moje recenzovaná kniha Kauza Jan Masaryk (nový pohled).

V červenci roku 2019 jste ale měla v ruce nové důkazy, konkrétně jde o nahrávku klíčového svědka V. Hofmanna z roku 1968. Tato nahrávka při vyšetřování Masarykovy smrti nebyla použita, je to tak?

Máte pravdu. Jde o pozoruhodný příběh badatele Jindřicha Grulicha, jehož manželka je sestřenicí kriminalisty Vilibalda Hofmanna, který se svým týmem byl jako první vyslán do Černínského paláce, aby tam zajistil místo činu. Dodnes nevíme, co se stalo s magnetofonovým páskem, který pan Grulich předal u něj doma v Karviné vyšetřovateli Janu Havlovi z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v roce 1996. Následně mu přišel pouze děkovný dopis za poskytnutí písemných podkladů – o nahrávce ani slovo a také na policii se po ní slehla zem! Mohla za tím být Havlova neopatrnost, nebo třeba obyčejné lajdáctví, ale také to mohl být záměr, tedy veliký problém přímo na půdě policie.

Obsahovala nahrávka informace, které Vás v pátrání po tom, co se tehdy skutečně stalo, posunuly dál? Či snad – mohl by tento utajovaný důkaz pomoct vyřešit Masarykovu smrt?

Jedná se o jednadvacetiminutový záznam, který nemá obdoby. Úřední řečí popisuje průběh ranních událostí z 10. března 1948 v budově Ministerstva zahraničních věcí bezprostředně po nalezení mrtvoly. Potvrzuje, že ve skutečnosti se nic nevyšetřovalo a že bylo manipulováno i s fotografiemi a úředními zprávami. Případ se tím komplikuje. Hofmann už na Generální prokuratuře v dubnu 1968 zpochybnil dvě jemu předložené fotografie Masarykova těla ležícího na nádvoří pod oknem koupelny služebního bytu. Podle magnetofonového záznamu tehdy řekl: „To není původní snímek, to už je nebožtík upraven k fotografování“. Ale co si pod tím představit, že? Nelze proto vyloučit, že snímky mohly pocházet dokonce až z následujícího rána, po upravení mrtvoly, která byla vzápětí v paláci vystavena. Zranění nekrvácela, působilo to dojmem, že Masaryk padal z okna již mrtvý na paty s neohebnými a ztuhlými dolními končetinami. To je v rozporu s výsledky pitvy, ale ta byla provedena až po odpoledním oficiálním projevu ministra vnitra Václava Noska, ve kterém popisoval, kdy, jak a proč Masaryk spáchal sebevraždu. Jenže Hofmannův starší syn Zdeněk si dodnes vybavuje otcova tři slova: „Byla to vražda“.

Několikrát už jste i veřejně zmínila, že šlo o pečlivě utajovanou nahrávku. Z Vašeho pohledu – jaké k tomu byly důvody?

Kdyby Hofmannovo svědectví tajná policie u Grulichů našla, všichni by šli na dlouhá léta za mříže, a kdoví, jestli by nemuseli být umlčeni. Na Masarykovu smrt navazovala řada podivných úmrtí. Svědkové museli být velmi obezřetní a zůstávají oprávněně opatrní i dnes. Kauza samotná není jistě zakletá, ale každý člověk, který je do ní vtažen, má před ní respekt i větší nebo menší obavy, nebo chcete-li opravdový strach. Na podzim minulého roku se na mě obrátilo několik lidí, kteří do té doby nikomu neřekli o svědectví, které jim bylo svěřeno svědky tehdejší tragické události a jejího údajného vyšetřování. Jim se ulevilo, ale mě to válcovalo.

Jak moc obtížné bylo se k tomuto důkazu dostat?

Pomohla moje kniha a letitá snaha o otevření vyšetřování. Objevují si sice různé fámy o „objevení“ unikátní nahrávky, ale pravda je jen jedna. O nahrávce dnes víme díky příbuznému Jindřicha Grulicha, který původně oslovil spisovatele Jiřího Padevěta. Celé je to dost bizarní. Vyšetřovatel ÚDV pana Grulicha podrazil – no, vlastně nás všechny, ale on se nevzdal, posílal dopisy prezidentům, ministrům, do Senátu, sám se obrátil na Českou televizi, a když neuspěl ani v Českém rozhlase, oslovil zahraniční média. Skoro všude mu poděkovali, projevili uznání, ale to bylo vše. Pana Padevěta napadlo odkázat Grulichova nevlastního syna na mě jako na autorku obsáhlé publikace o Masarykově smrti. Sám byl až příliš skromný a uvedl, že mně určitě udělají radost. A to bylo právě ono. Lhostejnost nebo chcete-li neschopnost hledat alespoň nějaké řešení konečně vymizela, a tak jakmile se na mě pan Václav Božovský z Brna obrátil, teprve jsem z něj opatrně získávala další informace. Když mně v dubnu 2019 prozradil jméno Vilibalda Hofmanna, myslela jsem si, že se mně to zdá. Pan Grulich jen tak k sobě někoho nepustí, tvrdili mně příbuzní, ale už dříve během našeho prvního telefonátu jsme si padli do noty. Nejsem vystudovaná historička, ale u této kauzy platí, že být historikem nestačí. Člověk musí prostudovat krabice archivních dokumentů, proniknout přes záchytné sítě zavádějících až protichůdných výpovědí a umět se orientovat nejen v obří křižovatce slepých uliček, ale i v časovém plánu tehdejší noci, který dodnes nejde sestavit. Nebylo těžké poznat, že aktivně hledám řešení a že mně nejde o senzaci. Proto jsem měla dveře otevřené.

Nahrávka s výpovědí je zároveň cenným historickým dokladem. Kdyby se dostala do rukou bulváru či jiných pochybných směrů, dal by se obsah zneužít? Myslím tím spíše, zda by mohlo dojít například k nějakému ohýbání pravdy dle potřeby, zkreslení informací atp. ?

O to jsem se právě snažila, aby informace o existenci nahrávky nebyla uveřejněna bulvárním médiem, ale nemyslím si, že by byla snaha o ohýbání pravdy. Záznam mluví jasnou řečí. Zásadní bylo dostat ho konečně do povědomí odborné veřejnosti, a to pokud možno seriózním způsobem, aby nehrozilo ponížení jeho nevyčíslitelné historické hodnoty. V pořadí třetí podnět jsem se rozhodla v pravý čas medializovat, protože policii jsem již nevěřila. Doufala jsem, že tlak veřejnosti pomůže. Pan Grulich mně důvěřoval natolik, že mně nahrávku 20. července předal do rukou, abych s ní naložila, jak uvážím. Věděla jsem, že historikové ani policie o tomto záznamu neví. Rychle jsem promyslela jsem všechny důležité podklady a argumenty, zaslala je advokátovi Jiřímu Šmatlákovi a celkem pětistránkový podnět jsme v polovině září poslali na Městské státní zastupitelství v Praze.

Nicméně na nahrávku jste upozornila i Český rozhlas Plus, a to 24. července 2019. Na získání a odhalení nových skutečností si ale připisují zásluhy oni. Teď je o rok později a stále tvrdí, že to byla jejich práce. Vynaložila jste již nemalé úsilí, aby uznali chybu. Odpověděli Vám, proč to tak udělali?

Potřebovala jsem silného partnera, proto jsem se rozhodla kontaktovat toto médium s nabídkou exklusivního vysílání. Redaktorka Eva Kézrová se mně ozvala 30. července po návratu ze své dovolené. V srpnu jsem jí vše vysvětlila na zahradě bývalého dlouholetého šéfa pražského oddělení vražd Jiřího Markoviče – stejně jako pan Grulich se přidal k mému třetímu podnětu. 2. října, v den odvysílání plánovaného pořadu Zaostřeno, jsem byla představena v roli badatelky, která slyšela objevenou nahrávku jako první. Znělo to divně. 30. října do médií pronikla zpráva, že státní zástupce pověřil policii otevřením případu. Rozhlasové příspěvky pak připomínaly reklamní kampaň. Poslala jsem paní Kézrové dopis s dobře míněnými výtkami, že bych byla opatrná přinášet další a další články na úkor přesnosti informací. 27. listopadu už se zpravodajský web iROZHLAS.cz nezdráhal tvrdit, že „Českému rozhlasu Plus se totiž podařilo vypátrat zvukový záznam“. Několikrát jsem se obrátila přímo na ředitele zpravodajství Jana Pokorného. Upravili asi dva příspěvky, ale když jsem se ozvala v prosinci znovu s naléhavou prosbou o nápravu dalšího zavádějícího textu, odpověď už jen zněla: „Nejsem si jist, že je tady co napravovat. Mějte se hezky.“

Co vlastně říkáte na tuto praktiku – přivlastnit si něčí úspěch a přihřát si tak vlastní ‚polívčičku‘? V dnešní době, kdy je snadno doložitelná korespondence a další, co dokáže, jaký byl sled jednotlivých kroků a událostí…

Nechápu, jak se něco takového ve veřejnoprávním médiu může vůbec stát. Je to tak krátkozraké. Pravda ale je, že krádeže objevů nejsou žádnou novinkou. Věděla jsem, že tentokrát musím být obzvláště opatrná. S paní Kézrovou jsem si proto ujednala, že nesmí první informaci o existenci unikátního záznamu odvysílat dříve, než podáme podnět na státní zastupitelství i s celým zněním nahrávky. Právě o tom měl být jeden domluvený pořad. Vše jsme odeslali do datové schránky v den výročí narození Jana Masaryka 14. září a teprve na následující den jsem redaktorce Kézrové domluvila jedinou schůzku u pana Grulicha v Karviné a za její spolehlivost jsem se mu dokonce zaručila. Tvrdila mně, že znění, které jsem jí poskytla v srpnu po převedení do elektronické podoby, je špatně srozumitelné, a že je třeba zkusit upravit zvuk pro odvysílání krátkých úryvků přímo z originálního pásku, který si 15. září také odvezla. Z toho patrně i její kolegové vyvozují, že během své víkendové cesty nahrávku vypátrala. Zvláštní, že?

Nedávno jste měla vystoupení k Vašemu podnětu a novým faktům v Senátu. Konečně tam zaznělo celé znění unikátní nahrávky. Jak Český rozhlas o této události informoval?

Ano, náš spolek s názvem Společnost pro výzkum zločinů komunismu se stal spolu s Muzeem paměti XX. století spoluorganizátorem „kulatého stolu“ pořádaného místopředsedou Senátu Jiřím Oberfalzerem. Celé dopolední rokování ve Valdštejnském paláci se věnovalo okolnostem Masarykovy smrti a pozvání přijali nejen uznávaní historikové, ale také státní zástupce Muravský. Druhým příspěvkem byla prezentace badatelů Martina Čermáka a Jana Špičky, kteří podali svůj podnět v říjnu po spuštění mediální vlny v Českém rozhlase. Zpráva ČTK ještě k témuž dni 16. června sice nezmínila, že se zúčastnili Hofmannovi synové a téměř slepý Jindřich Grulich ve věku 95 let, ale jinak byla zpráva pravdivá. Jenže už o tři hodiny později text převzal zpravodajský portál iROZHLAS.cz a do úvodní pasáže v jedné z vět přidat šest nepravdivých slov: „V Senátu zazněla i nahrávka svědectví kriminalisty…a kterou objevil Český rozhlas Plus“. Toto není profesionální práce, jejich jednání je stupidní a skandální zároveň, i když je za tím jistě jen nepatrná hrstka lidí.

Vše už má policie, zahájilo se i vyšetřování. Jak celá situace nyní vypadá a co v budoucnu lze očekávat? Jaké jsou další kroky?

Byla provedena analýza stínů na fotografiích pořízených po Masarykově smrti na místě činu. Výsledek zatím neznáme. Dále je třeba ověřit druhý podnět badatelů Čermáka a Špičky, kteří tvrdí, že Masaryk se sám mohl odrazit a skočit z římsy budovy zády do dvora. Neexistuje však žádné svědectví o stopách po bosých nohou na sazemi a prachem zaprášené římse. Navíc tak komplikovaný případ nejde posuzovat pomocí programu pro autonehody a dosadit do něj pouze „tvrdá fakta“, kterými podle nich jsou známé fotografie a jediný dochovaný náčrtek z místa činu. Tento plánek, který se objevil za nevyjasněných okolností v roce 1969, mohl být totiž vyhotoven účelově podle fotografií, které rovněž nejsou autentické. Hofmann navíc podle Grulicha tvrdil, že Masarykovo tělo bylo směřováno hlavou ke zdi, stejně jako kdysi popsala americká novinářka Claire Sterlingová ve své knize Případ Masaryk. Potíž ale je, že tato informace není zaznamenána na magnetofonovém pásku. Zmíněný náčrtek s opačnou orientací těla mrtvoly sice „tvrdí“, že ho vyhotovila kriminální ústředna 11. března 1948, ale to už kriminalisté neměli s případem nic společného. Pokud nepožádáme o materiály ze zahraničí, mám obavu, že vyšetřování se nebude moci hnout z místa.

A poslední otázka – co vás v tomto ohledu čeká dál? Jaké jsou další Vaše kroky v těchto vodách?

Třešničkou na dortu bude moje kniha, které se ujalo nakladatelství Academia. Zvolila jsem úplně jiný styl, částečně reportážní, takže na pozadí nevyřešené politické kauzy, se prolíná zápletek hned několik – příběhy Jindřicha Grulicha a Vilibalda Hofmanna i ten můj. A to nemluvím o dalších dosud nepublikovaných svědectvích a faktech. Snad vyjde ještě před uzavřením vyšetřování a snad budou zase pořádány přednášky a besedy, abych mohla udržovat kontakt se svými čtenáři.