Odešlo z ní do naší armády devět mladých mužů. Starší bratr Jaroslav byl odveden do Rudé armády. V obranných bojích krátce po přepadení Sovětského svazu fašistickým Německem v roce 1941 padl. Jeho jméno je uvedeno na památníku mezi 33 padlými volyňskými Čechy v obci Mezholezy.

Ač původně chtěl být tankistou, byl zařazen do druhé roty mechanizovaného praporu jako samopalník. Rotě velel nositel nejvyššího vojenského sovětského vyznamenání Hrdina SSSR s právem nosit zlatou hvězdu Antonín Sochor. Prodělal u něj náročnou bojovou přípravu sestávající z každodenního dvanácti- i vícehodinového výcviku. U roty byl zaveden přísný a náročný režim. Na jeho pozdrav jednotky vojáci odpovídali „Úkol musí být splněn". Vzpomíná na něj jako na skvělého, velice schopného a odvážného velitele, který u řadových vojáků požíval vysoké autority a důvěry. Měli jistotu, že nás dobře povede do boje. Byli připraveni a ochotni dát za něj i svůj život.

Pan Kocek se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace. První bojový křest prodělal u polských vesnic Machnovky a Wrocanky, kde byl vážně zraněn. Po vyléčení v sovětské nemocnici se zúčastnil bojových operací na území Slovenska a Moravy. Konec války jej zastihl 8.5.1945 v Holešově na Moravě.

Po válce  se spolu s dalšími volyňskými krajany usídlil v obci Buková, kde velice úspěšně hospodařili v zemědělských usedlostech po odsunu sudetských Němců. Zdejší zemědělské družstvo se trvale řadilo mezi nejlépe prosperujícími podniky na okrese Domažlice. Velice aktivně se zapojil do veřejného života. Řadu let stál v čele obce jako předseda národního výboru. Jako válečný hrdina vykonal a provedl bezpočet besed, setkání a přednášek pro mládež a občanskou veřejnost.

Rád vzpomíná i na velitele armádního sboru gen. Ludvíka Svobodu, kterého mimo jiné měl tu čest přivítat i ve svém domě. To potvrzuje i tehdy 4letá dcera. Dnes spolu s dalšími dcerami vzorně pečují o 88letého tatínka.

Panu Kockovi bylo uděleno a je nositelem 20 československých, sovětských a polských vyznamenání včetně Řádu Velké vlastenecké války.

Autor: František Meca, Domažlice