Kromě cyklistiky, která je jeho velkým koníčkem, se ještě věnuje lyžování, zahrádkaření a je i vedoucím kroužku mladých rybářů ve Kdyni.

„My, mladí kluci, zvládneme cokoliv. Cyklistiku mám hodně rád, ale poslední roky už najedu jen čtyři tisíce, dřív jsem dal šest tisíc kilometrů snadno. Vždy na začátku roku vynuluji tachometr. Moje první vyjížďka je na Nový rok. Během roku jezdím na kole na zahradu ve Kdyni, pak dvakrát nebo třikrát týdně na zahradu do Horšovského Týna a udělám si i nějakou tu projížďku po cyklostezkách," říká jen tak Váchal.

Od cyklistiky ho neodradil ani ošklivý pád, při němž se vážně zranil. „To bylo v roce 1984. Praskla mi tenkrát vidlice. Neměl jsem přilbu a bylo to. Jednu výhodu to ale mělo. Do Fakultní nemocnice v Plzni jsem se proletěl vrtulníkem. Rozbil jsem si tenkrát ošklivě hlavu a částečně jsem ochrnul na ruce. Na rehabilitace jsem se ale potom vykašlal, protože cvičení s prstíky mně připadalo zbytečné. Vzal jsem sekyrku a začal jsem, i když musím přiznat že s velkým sebezapřením, sekat dřevo a za chvilku mě ruce zase poslouchaly," pokračuje se smíchem Váchal.

Jak sám Václav Váchal říká, zlikvidoval už několik kol.
„Při mém stylu jízdy to není nic divného. Štvou mě například zpomalovací pruhy. Přece nebudu brzdit a slézat z kola. Zjistil jsem, že jdou dobře přeskočit. Musí se to ale nacvičit. Je třeba jet alespoň pětatřicítkou a krásně ho přeskočíte. Když se jede pomalu, je to obrovský náraz."

Poslední kolo, které je odpružené, a tudíž by mohlo vydrže,t dostal Váchal k sedmdesátým narozeninám.
„Jízda na kole je zdravá a mě opravdu baví. Když je v létě sucho, je třeba, abych na zahrádku do Horšovského Týna jezdil alespoň třikrát v týdnu.Tak to zvládám na kole. Je to pětadvacet kilometrů tam a pětadvacet zpátky. Nejezdím zkratkou, ale vezmu to vždycky přes Zahořany, Nahošice, Blížejov k Lazcům a do Horšovského Týna. Je to cesta do kopce, tak alespoň dostanu trochu zabrat. Když jsem letos v zimě vyrazil na dvacetikilometrovou túru na běžkách, měl jsem po návratu nějak ztuhlé nohy. Druhý den jsem tedy sedl na kolo a po pětadvaceti kilometrech se mi krásně uvolnily."

Jak Váchal říká, velmi rád tráví čas s mladými lidmi.
„Ti vás nabíjí. Moji vrstevníci se stále jen baví o tom, co je bolí, a já bych z těch řečí snad taky onemocněl. Dokud mě bude bavit koukat se po ženských, nezestárnu. Na nějaké neduhy mám ještě dost času."