Slzy dojetí, radostný smích a vřelá objetí. Takové bylo 4. setkání bývalých zaměstnanců kdyňských přádelen česané příze, které se v pátek konalo v sokolovně ve Kdyni.
Bývalých kolegů, kteří se  v některých případech potkali po dlouhých letech, se zde sešlo na tři stovky.
„Dělaly jsme spolu devětatřicet let, to už je kus života. Když jsme dělaly na starých strojích, užily jsme si spoustu legrace. Postupem času nám sice stále přidávali víc a víc práce, ale protože jsme byly dobrá parta a měly jsme k sobě hodně blízko, vydržely jsme všechno. I když jsme se potom rozběhly do různých koutů, nikdy jsme na sebe nezapomněly a velice rády se setkáváme. A hlavně si pořád máme o čem povídat,“ zavzpomínaly Anna Černá a Anna Mrázová.
Jako 22letý mladík přišel do přádelen i dnes již osmdesátiletý Jan Váchal. V přádelnách pracoval až do důchodu a spoustu let dělal mistra.

„Na dílnách jsem se pohyboval mezi samými ženami, proto jsem se tam držel a proto dnes takhle vypadám,“ řekl se smíchem Váchal.

Svůj život zasvětila přádelnám i dnes šestaosmdesátiletá Josefa Váchalová, která byla nejstarší účastnicí setkání.
„Do fabriky jsem nastoupila v roce 1949 a byla jsem tam až do roku 1983. Dělala jsem účetní a na ta léta vzpomínám v tom nejlepším. Když jsem do přádelen přišla, pracovalo tam 1 500 lidí a když jsem odcházela do důchodu, bylo jich už o tři sta méně,“ říká Josefa Váchalová s tím, že na setkání se vždy velice těší a zatím se zúčastnila všech čtyř.

Mezi své tehdejší podřízené zavítal i bývalý ředitel přádelen Jaroslav Stejskal.
„V přádelnách jsme byli jedna velká rodina, která v dobrém i ve zlém vždy držela pohromadě. Doufám, že se budeme scházet i nadále.“
Jediný, kdo se letošního setkání nemohl zúčastnit, byl generální ředitel tehdejších přádelen Miloslav Pekárek. Poslal omluvnou esemesku, která byla veřejně přečtena. „Letos nemohu přijet kvůli zdravotním potížím. Budu ale dělat všechno proto, abych se se mezi vás opět dostal,“ napsal a jeho vzkaz byl odměněn bouřlivým potleskem.

To, že se mohou setkat lidé, kteří spolu pracovali dlouhá léta a ze kterých se časem stali přátelé, mají na svědomí  tři bývalé zaměstnankyně, Ivana Tomayerová, Anna Šilhánková a Růžena Džugarová.
„Asi deset se nás setkávalo pravidelně. Po jednom takovém vydařeném sezení jsme si řekly, že bychom to mohly zkusit ve větším. Napsaly jsme plakáty, všechno jsme vyběhaly. Setkání se tenkrát konalo v Zahořanech. Myslely jsme si, kdyby přišlo alespoň padesát lidí, bylo by to bezva. Sešlo se nás neuvěřitelných 340. To nás tak nabudilo, že jsme začaly setkání pořádat každý rok. Letos se nás sešlo také kolem tří set,“ říká za hlavní organizátorky Džugarová a dodává, že je dobře, že lidé na přádelny rádi vzpomínají, protože i ona zde strávila kus života.

„Jak se měnila doba, naši kolegové odcházeli. Z dvanácti stovek nás bylo najednou sedm set, a když se přádelny v září 2003 zavíraly, bylo nás tu už jen sedmdesát. Všichni jsme to obrečeli,“ dodala Džugarová.

Pokud se setkání uskuteční i příští rok, budou všichni slavit i 245. výročí založení manufaktury ve Kdyni.