Josef Buršík utekl v roce 1939 do Polska a vstoupil do československé zahraniční armády. Mimo jiné bojoval v bitvě o Kyjev, za což dostal Zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu. Po válce se vrátil do vlasti, kde ho přivítala nejenom rodina, ale celá vesnice. Právě na tento moment si dobře pamatuje Václav Volfík z Postřekova: „Dozvěděli jsme se, že Pepík přijede. Vítali jsme ho u domu a postavili mu slavobránu. Pokračovali jsme k pomníku padlých z první světové války, kde promluvil. Potom přišla muzika, hrálo se a tancovalo. Byla tam nádherná atmosféra,“ líčil.

Josef Buršík se však hned po únoru 1948 dostal do hledáčku komunistického režimu, byl vězněn a odsouzen za velezradu. Nakonec se mu podařilo i s manželkou Naděždou utéct do západního Německa, odkud se spolu dostali do Velké Británie. Především jejich dvě dcery, které zůstaly v Československu a s nimiž se viděli až po 13 letech, byly perzekvovány.

Josef Buršík na protest proti okupaci v roce 1968 vrátil všechna sovětská vyznamenání. Do svobodné vlasti přicestoval po sametové revoluci, kdy byl plně rehabilitován. „Seděli jsme a on nám vyprávěl, co zažil ve válce. Všichni jsme byli šťastní, že se konečně vidíme,“ uvedly Naděžda Mifková a Ludmila Hrubá, což jsou praneteře Josefa Buršíka.

Pietní akt měli na starosti zástupci obce a také členové 1. tankové roty aktivních záloh „Československých legií“ a Československé obce legionářské, konkrétně jednotky z Rokycan. „Generála Buršíka vnímáme ve dvou rovinách. Jednak byl tankista a hrdina východní fronty, jednak byl v exilu činný jako legionář. Bezesporu to byla významná osobnost, kterou je potřeba si stále připomínat,“ zdůraznil řídící tajemník Československé obce legionářské a zástupce velitele aktivních záloh 73. tankového praporu.