„Každý zdravý člověk by se měl na několik dní nechat připoutat na lůžko do zkušební nemocnice, aby si vážil svého zdraví a aby jen na zkoušku poznal, co je to bezmoc," říká v nadsázce a s pokorou.

Do února 64letý strojař a zámečník neokusil pobyt v nemocnici. To se změnilo po nešťastném pádu. „Narazil jsem si páteř. Myslel jsem, že to za den dva rozchodím, ale to se nepodařilo."

Po návštěvě ambulance v Domažlické nemocnici si vyslechl nepříjemnou zprávu: „Máte zlomený obratel, musíte tu zůstat. Musíte být na lůžku a v klidu," sdělil mu lékař.

„Oponoval jsem, že to bude asi omyl, ale lékař byl nekompromisní a já se poprvé v životě stal ´ležákem´. Nesměl jsem se zvednout, dokonce ani jít na toaletu. Na nečinnost jsem do té doby nebyl vůbec zvyklý. Jsem prakticky zaměřený člověk, v rámci rodiny jsem se podílel na stavbě několika domů, jsem zvyklý stále něco dělat. Hlavou mi proběhly všelijaké myšlenky. Mimo jiné i to, že při větší smůle bych se mohl stát ležákem natrvalo. Byla to hrozná představa," vzpomíná Brnířovan.

„Uvědomil jsem si, že když je někdo upoután na lůžko, a přesto si zachová pozitivní myšlení, je to hodné obdivu. Pro ty, kteří se o takto nemocné starají, je to nepředstavitelný zápřah a zaslouží si úctu a obdiv."

„Na práci lékařů a ošetřujícího personálu na chirurgickém oddělení Domažlické nemocnice, které vede pan primář Jindřich Křižan, jsem nemohl ani v nejmenším stěžovat. Naopak, velmi oceňuji ochotu a úslužnost celého personálu a jejich jednání s pacienty, i když to nemají s některými snadné."
Čtyři dny čekal na přípravu korzetu, který musí nosit pro zpevnění a držení těla.

„Pak jsem byl přestěhován na jiný pokoj, kde mi sedmnáctiletý spolupacient vyprávěl o mém předchůdci na tomto pokoji, s kterým bylo velmi těžké vyjít, který si pořád na něco stěžoval a otravoval život pacientům i personálu. Především v nemocnici by si měli lidé vycházet vstříc a vzájemně si pomáhat," konstatuje pan Bouberle.

Příjemným zpestřením a vzpruhou při jeho pobytu v nemocnici byla návštěva jeho rodiny, zejména jeho vnuků.

„Mimo jiné je zaujaly knoflíky u polohovací postele. Čtyřletému Tobíkovi pak můj spolupacient Tonda ukázal velké fialové podlitiny na zádech, které byly způsobeny úrazem, a s vnukem jsme si pak na Tondův účet zavtipkovali, že musel spadnout do kádě s fialovou barvou," usmívá se při vzpomínce na veselejší zážitek Václav Bouberle.

„Poděkovat chci také panu doktoru Mulačovi z rentgenologického oddělení za ohleduplný a laskavý přístup k pacientům," dodává brnířovský pacient.
„Velmi příjemně mě překvapila slušná kvalita nemocniční stravy, nad kterou někteří pacienti ohrnují nos. Moje manželka je výborná kuchařka, mám možnost srovnání, a přesto jsem byl spokojen," zmiňuje svůj další postřeh.

„Ke zveřejnění svých zážitků a pocitů z pobytu v Domažlické nemocnici jsem se rozhodl, abych ocenil práci tamního personálu. Mrzí mě, když si za obětavou práci pochvalu málokdy vyslechnou," uzavírá Václav Bouberle.