Den co den si obléká chodský kroj 83letá Marii Sladká z Draženova. Oděv typický pro Chodsko vůbec neodkládá a s malou přestávkou ho nosí celý život.
„Původně jsem ze Ždánova a měla jsem českou mámu, která pocházela z Kyčova. Za války, to byli ve Ždánově Němci, jsem musela nosit normální šaty. Přes válku jsem ale vyrostla a po ní mi nebyl ani můj kroj a ten po mámě byl zase velký. Byla bída a já neměla ani selcký, ani panský šaty, nic se nedalo koupit,” vzpomíná na dobu po osvobození. Až nějaký čas po válce, když bylo líp, začala chodit v kroji denně.
Vzpomíná si, kdy měla na sobě poprvé chodský sváteční kroj? „Poprvé jsem si oblékla rukávce, když jsem byla hodně malá. Ani nevím, jestli už jsem chodila do školy, nebo ne. pamatuji si jen, že jsem v nich byla v Klenčí na Božím těle,” odpovídá Sladká.
Na uvedenou událost, která pro ni měla být velice slavnostní, má kupodivu poněkud nepříjemnou vzpomínku.
„Přišel nějaký pan učitel z Plzně a íčko mě postavili u Hausnerů – tam ještě pořád ty vrata jsou, takový prkna mají – že mě vyfotografuje. Kdybyste mne viděla! Ještě tu fotku mám, byla jsem celá vyboulená. Říkala jsem: ´Mámo, copa mně udělají?´ A máma stála proti mně a nařídila: ´Mlč a stůj!,” vzpomíná dnes s úsměvem na svůj dětský zážitek seniorka a dodává, že měla na hlavě krásný věneček, ale nejvíce na fotografii upoutají právě její vyvalené oči. Aby ne, když to bylo zároveň její první setkání s fotoaparátem!
Zajímalo nás, zda ji někdy napadlo odložit kroj a začít nosit ´panské´. Kolik má vlastně doma krojů? „Nechci. Bylo by mi škoda vše vyhodit a nosit normální šaty. Kroje po babičce a po mámě jsme přebrali a ty lepší schovali, něco jsem si opatřila já, takže krojů mám určitě přes 20, protože jiný se nosí ve všídni a jiný do kostela nebo na nějakou slávu. A to už jsem některé darovala,” říká žena, která si život bez kroje už nedokáže představit.
