Když jsem se rozhodovala, jakou profesi si na vlastní kůži vyzkouším tentokrát, myslela jsem si, že vsadím na jistotu, když si zvolím vaření. Už teď mohu prozradit, že ačkoliv nejsem zrovna dívenka v rozpuku mládí a nějaký ten pátek u sporáku už mám za sebou, totálně jsem vyhořela.

Na zkušenou jsem se vypravila do hotelu Haltrava v Klenčí pod Čerchovem. „Dobrý den, tak jsem tady,“ volala jsem na paní provozní Nikolu Kinzlerovou, která mě již očekávala, a už od dveří jsem na ni pro jistotu mávala svým zdravotním průkazem. Ačkoliv největší nápor zde mají v době oběda, jediný kuchař se ve svém království otáčí již od samého rána. Přišla jsem sice trochu pozdě, ale ještě jsem se přichomýtla ke spoustě práce.


„Ahoj, tak do čeho se chceš pustit?“ povídá mi kuchař Luboš Procházka, který se na několik hodin stal mým šéfem.
„Já nevím, co potřebuješ,“ řekla jsem a bezradně se rozhlížela po kuchyni, kde už na plotně bublala v hrncích voda.
„Dneska budeme vařit polévku, plněné bramborové knedlíky se zelím, zapékané těstoviny a řízek s bramborem. Tak se do toho pustíme,“ říká Luboš a už se točí kolem sporáku, jako by se tu narodil.

Po delším zírání jsem se zapojila do kolotoče také. Vše šlo jako na drátkách. V mžiku se začala vařit a vonět kuřecí polévka a kyselé zelí, mlelo se uzené maso do bramborových knedlíků, mimochodem, kdy udělal kuchař těsto, jsem si ani nestačila všimnout.

Pustili jsme se do dalšího chodu, jímž byly zapečené těstoviny. Dvě kila těstovin se pomalu vařila a bylo třeba nakrájet kilo dvacet uzeného. Nastalo velké míchání a za chvilku se obrovské pekáče s těstovinami pekly v troubě. Asi v deset hodin bylo téměř uvařeno.

„Nakrájej petrželku do polévky, rajčata a okurky k těstovinám,“ říká kuchař Luboš a snáší mi vyjmenované ingredience k prkénku a podává mi nůž, kterým to prý jde nejlíp.

Okurky a rajčata jsem zvládla na jedničku, to ovšem dokáže každý začínající učedník, horší to bylo s petrželkou.
„Ukaž, to jde takhle jednoduše. No vidíš a je krásně jemná,“ říká kuchař a já se málem propadla hanbou, jak jsem si připadala nešikovná. Ono nakrájet pár snítek do polévky doma, nebo celý svazek a podle představ zkušeného kuchaře, je trochu rozdíl.


Čekalo nás ještě připravit vepřové řízky, uvařit brambory, které už byly naštěstí oloupané, a připravit těsto na bramboráky. Sotva bylo hotovo, už se do kuchyně začaly valit objednávky.

„Dvakrát polévka a dvakrát zelí,“ volá číšník a hned na to jeho kolegyně : „Třikrát polévka, těstoviny a bramborák se směsí.“
Kolotoč pokračuje. Je jedenáct hodin a největší nápor nastává kolem půl dvanácté, kdy na oběd dorazí dělníci ze staveb, úředníci a zaměstnanci místních firem.

Všechny stoly v restauraci jsou obsazené hladovými hosty a objednávek přibývá.
Strávníky dnes nejvíce lákalo zelí s plněnými knedlíky. Během hodiny a půl zbylo už jen pár porcí.

Mezitím se však ve vedlejší místnosti kupilo nádobí.
„Tady je myčka, tady kbelík na zbytky a tady na ubrousky. Čisté nádobí patří sem,“ říká Luboš a vrací se k vydávání dalších obědů. „Ještě, že to nemusím mýt ručně,“ oddychla jsem si.


Zatímco mně směna v kuchyni skončila, kuchaře čekalo ještě nakrmit hosty, kteří přijdou na večeři. Zkusit si práci pomocného kuchaře mě zase o něco obohatilo. Jedno vím jistě, už nikdy nebudu v restauraci bručet, že to trvá dlouho, než se mi oběd či večeře objeví na stole.