Od předloňského června zaměstnává myšlenky správce Lomečku Zdeňka Zrůsta nepříjemná událost, kdy se pod vodou přírodního koupaliště topil 12letý školák, který za půl roku zemřel na těžké poranění mozku.

Určitý klid našel Zrůst teprve nyní, kdy Krajský soud v Plzni pravomocně rozhodl o potrestání učitelek z Prahy, které měly na děti dohlížet. Není tajemství, že kantorky chtěly vinu za svoji nedůslednost naopak svalit na provozovatele Lomečku, který dělal vše pro to, aby bezvládného chlapce pod hladinou nalezl a vrátil mu život.

„Tohle se odehrálo ve středu, přičemž učitelky s dětmi tam chodily od pondělka. Hned první den jsem si říkal, že učitelky děti neúkolují a příliš nehlídají. Vypadaly, jako by přijely na dovolenou. Lehly si a děti lítaly po celém Lomečku, skákaly ze všech možných míst a já se učitelek první den ptal, zda mají vše pod kontrolou," vzpomíná Zrůst s tím, že v té chvíli na něj nebyly ženy příjemné: „Jsem v Lomečku 20 let a za tu dobu jsem neviděl nikoho, kdo by se tak choval vůči dětem."

V den D přijel z pošty.

Zdeněk Zrůst si za uplynulé více než dva roky musel vyslechnout mnohé.„V tu chvíli za mnou přiběhl malý kluk a říkal, že se jeho spolužák nevynořil. Poté přišla učitelka a říkala, že jeden z kluků se prý nevynořil, ale bůh ví, jestli je to pravda. Bylo to šílené. Popadl jsem masku a běžel tam. Ten den navíc byla tak zakalená voda jako nikdy předtím, viditelnost byla jen půl metru," vypráví s tím, že na nádech proplaval pod dřevěným molem, kde chlapec měl údajně zmizet, ale nenašel ho. Nato mi stejná učitelka, která mi později vše dávala za vinu, říkala, že ho spíše najdou někde v areálu.

„Klučina, který za mnou poprvé přišel, mi tvrdil, že ho viděl, jak pod plato zaplaval a nevynořil se. Vzal jsem si tedy lahev, ponořil se znovu a zhruba ve dvoumetrové hloubce jsem chlapce našel uprostřed prostoru, vytáhl ho na molo a začal ho rozdýchávat. Mezitím přijela záchranka a s lékařkou jsme si rozdělili úkoly při oživování – masírování srdce a dýchání z úst do úst. Na pomoc nám přišla holčina – doktorka u IKEMu. Přiletěl vrtulník, chlapci začali nasazovat přístroje a lékař mi říkal, abych dál prováděl masáž srdce. Byl to úžasný pocit, když jsem cítil, jak mu ´naskočilo´. V té chvíli jsem byl přesvědčený, že to bude dobré," popisuje Zrůst.

Zajímalo nás, co říká verdiktu soudu, podle kterého učitelka Alena Doležalová dostala 14měsíční trest se zkušební lhůtou na 2,5 roku, Yvona Ziková trest 13 měsíců s dvouletou zkušební lhůtou.

„Možná se to bude zdát divné, ale přál jsem si, aby učitelky nešly ´sedět´, aby soudce byl shovívavý. Dokázal jsem si totiž představit, jak jim musí být, když vědí, že pochybily na výletě při hlídání dětí. Vždyť ta jedna si přibližně ve chvíli, kdy kluk zmizel pod vodou, dávala panáka becherovky a druhá byla na pláži!" říká.

V jejich kůži by vůbec nikdy nechtěl být!

„Když nastalo soudní jednání, kvitoval jsem, že je soudce rozumný a vše bere i z lidské stránky. Říkal jsem si zaplať pánbůh a odcházel se smíšenými pocity. Na vyhlášení rozsudku jsem nebyl, a když jsem se dozvěděl, že se odvolaly, vůbec jsem to nepochopil. Bylo mi divné, proč nepřijaly vinu. U dalšího soudu jsem v soudní síni vedl monolog na téma Proč tam vlastně jsem," vzpomíná Zrůst na další nepříjemné chvíle, kdy byla snaha svalit vinu za tonutí žáka na něj.

„Bylo mi z toho špatně, když se u soudu přetřásalo, jestli jsem za nimi byl, zda jsem je upozornil, že by si děti měly hlídat. Bránil jsem se tím, že přece každá máma ví, že u vody může jejímu dítěti hrozit nebezpečí. Říkal jsem jim, jak se mohou matce chlapce a samy sobě podívat do očí, když nejsou schopny přijmout vinu, která jim náleží," vzpomíná na chvíle, které mu nikdy nevymizí z paměti.

S vyhlášením pravomocného rozsudku, kdy krajský soud potvrdil verdikt prvoinstančního, na něj po velmi dlouhé době konečně přichází jakási úleva.

„Jsem moc rád, že vše takhle dopadlo a také soudce v Plzni měl na věc stejný názor jako jeho kolega z Domažlic. Jsem rád, že učitelky nešly do vězení, nikomu nic zlého nepřeji. Na druhou stranu mne to hodně poznamenalo," přiznává.

Požádali jsme, zda by mohl být konkrétní.

Zdeněk Zrůst si za uplynulé více než dva roky musel vyslechnout mnohé.„Nikdo z té školy, ani učitelky mi nepoděkovaly za vytažení kluka z vody a pomoc při jeho záchraně v době, kdy se ještě nevědělo, že má hoch své dny na tomto světě spočítané. O to více zarážející byl zhruba tři měsíce poté telefonát klučinovy babičky. Začala mi do telefonu spílat a nadávat, proč jsem ho vůbec vytahoval, že jsem jim přivodil obrovskou starost. Doslova mi vynadala, že jsem ho zachránil," přiznává skutečnost, která se ho velice citelně dotkla: „Pokud by soud shledal, že mám jakoukoli vinu, že jsem něco udělal špatně, přijal bych to. Věděl bych co udělat, aby k něčemu podobnému už nedošlo."

Přestože nebyl shledán vinným, záležitost, která se stala koncem června 2013, ho významně změnila.

„Stal jsem se doslova posedlý hlídáním Lomečku, ze kterého nemůžu a ani si nedovolím během letní sezony odjet. Od rána do večera mám napnuté uši, zda někdo nevolá o pomoc. Je to velice vysilující, ale od té doby to tak dělám. Nechci, aby se něco podobného ještě opakovalo," zakončil líčením svých pocitů správce Lomečku.