Za dobu svého působení u soudu zažil řadu veselých i smutných příběhů a také věci, kterým by dnešní generace už nevěřila. „Pokud tehdejší okresní národní výbor nařídil, chodili jsme coby zaměstnanci soudu na brigády na len, sběr a třídění brambor, česání jablek, sběr kamene. Vždy před květnovými událostmi se prováděl úklid parku a okolí budovy soudu,“ zavzpomínal Veselý s tím, že ne vždy to bylo nepříjemné, někdy se zažila i legrace.
Do budovy klatovského soudu v Klatovech poprvé vstoupil v květnu 1972, kdy tam po střední škole začínal coby zapisovatel. „Po skončení vojenské služby jsem nastoupil do funkce tajemníka, který měl na starosti výkony rozhodnutí, sepisování návrhů stran a další. Když vedoucí správy soudu měl zdravotní problémy, pro které se již do práce nevrátil, nějaký čas jsem vykonával funkci soudního tajemníka a vedoucího soudní správy, následně samostatně posledně jmenovanou funkci. V letech 1977-1982 jsem studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze při zaměstnání, což bylo velmi náročné. Protože jsem neměl žádnou dohodu s úřadem týkající se studia a jeho umožnění, na přednášky a zkoušky jsem jezdil během své dovolené či neplaceného volna,“ popsal Veselý. Na školu musel odjíždět vlakem již kolem třetí hodiny ráno. Po ukončení fakulty a vykonání justičních zkoušek působil nejprve na civilním úseku soudu, po necelých čtyřech letech se stal trestním soudcem. Nechtěl, měl strach, že nikoho nedokáže poslat za mříže, ale nakonec tam vydržel až do letoška, kdy se vzdal funkce.

„Za dobu téměř 50 let se hodně změnilo. Když jsem nastupoval, budova nebyla střežena justiční stráží, byly otevřené tři vstupy, v budově byl bufet, kam chodili i žáci blízké školy či další. Byli tu vedle zaměstnanců soudu pracovníci okresní prokuratury, státní notáři a zaměstnanci notářství, měli zde kanceláře advokáti a celé poslední patro užívala policie – tehdy veřejná bezpečnost. V přízemí pak byly kanceláře policie, kde se vyřizovaly občanské průkazy a řidičáky. Kapli, která je součástí komplexu, užíval státní archiv,“ zavzpomínal soudce. Za dobu svého působení zažil řadu změn. Původně se například všechna řízení protokolovala přímo v jednací síni. V současné době se v trestním řízení vše nahrává a vypaluje na nosiče a následně se sepisuje z hlavních líčení protokol. Stejně tak již nepřicházejí rejstříky evidující osoby a řízení v listinné podobě, ale vše se zapisuje elektronicky. „Zásadní změnou je výrazný nárůst agend vyřizovaných okresním soudem. Věci jsou také složitější,“ uvedl Veselý.
U soudu zažil řadu příhod. Jednou mu při procesu se dvěma zlodějíčky žena přímo do soudní síně přinesla v novinách zabalený obrázek svatého, který byl ukraden v kostele a který našla ve dříví. „Ještě ten den jsme obraz odvezli panu faráři, který měl příslušnou farnost na starost. Měl velikou radost,“ zavzpomínal Veselý, jenž zažil i mnohé úsměvné historky. „Jednou jsem soudil obžalovaného, kdy ve věci měl svědčit jeho otec. Oba se dostavili se značným zpožděním. Na dotaz proč nepřišli včas, mi otec obžalovaného řekl, že za to mohou komunisti, neboť mají jenom jedno kolo a když šli na vlak, zorganizovali to tak, že jeden jel do půlky cesty, kde kolo ponechal, a druhý, když k němu došel, pak dojel nádraží. Kdyby měli kola dvě, pozdě by nepřišli,“ usmál se Veselý a zavzpomínal i na ženu, která byla z malé vesničky na Šumavě vzdálené skoro 20 km. Na líčení šla k soudu pěšky, po jednání si sedla v budově na schody, snědla chleba, který si přinesla, a prohlásila, že zpět jde zase pěšky, neboť zná zkratky.