Máme, co jsme chtěli! To si mnozí znechuceně říkají při pohledu na kalendář, když se objeví datum 17. listopad.

Ano, ti co sametovou revoluci prožili už jako dospělí plni očekávání, na ni mají živé vzpomínky. Ale řada z nás si to tenkrát představovala trochu jinak.

Kvitovali jsme, že se nám posléze otevřela cesta na Západ. Líbila se nám možnost cestování a setkávání se s přáteli, které jsme postupem let získali na opačné straně hranice, již předtím kryly neprostupné dvě řady ostnatých drátů. Jen bláhový člověk si tenkrát mohl myslet, že rázem bude blahobyt a vše bez práce…

Postupem let se ale kamsi vypařila ona soudržnost, přívětivost a přátelská vzájemnost, které byly doslova hmatatelné v oněch listopadových dnech na domažlickém náměstí u šikmé věže, kde se s radostným očekáváním cinkalo klíči.

Lidé silně otupěli, snad vlivem událostí, které v průběhu 22 let zažili. Někteří, co tehdy s radostí hovořili na náměstí, jsou současnou situací znechuceni a stáhli se do sebe. Jiní naopak chytli příležitost za pačesy…

Každopádně je 17. listopad alespoň dnem k zamyšlení, a to nejen pro valnou většinu lidí, kteří časy budoucí rozhodně jako sametové nevidí…