Dvojsvatba v době korony za zpřísněných hygienických podmínek a pod dodržením pravidel se uskutečnila na Veselé hoře u kostela svatého Vavřince u Domažlic a byla spíše o tradičním oděvu než o ostatních tradicích, které zachycuje expozice Muzea Chodska.

„Svatbu jsme plánovali již delší čas, ale neměli jsme pevně stanovený termín. V této zvláštní době jsme se proto spontánně rozhodli pro obřad v prvním volném termínu, který připadl na třetí květnovou sobotu,“ řekla nevěsta a v současné době i novomanželka Gábina P. Z Domažlicka.

Protože na svatbu mohl jen omezený počet lidí, rozhodli se snoubenci pro utajenou svatbu. „Svědci byli i zároveň druhou svatební dvojicí a družbu tvořily čtyři ze šesti dětí, které na svatbách byly,“ pokračovala Gábina.

Chodské kroje byly pro tuto dvojsvatbu jasné, jelikož je Gábina velká milovnice chodských krojů. Nicméněmusely nevěsty Gábina a Lucie V., taktéž z Domažlicka, řešit drobné komplikace, a to v podobě chybějícího kroje pro jednoho z ženichů, který figuroval i v roli svědka. „Vyřešil to nakonec jeden náš kamarád a pro malé chlapce jsme sehnali kroje v půjčovně v Postřekově,“ zmínila nevěsta, svědkyně a manželka Lucie s tím, že na přípravy svateb jim museli stačit tři týdny. „Nakonec se vše dokonale vydařilo, včetně krásného počasí a výborné nálady,“ dodala Lucie.

A protože šlo o svatbu v době, kdy ještě trval stav nouze, nechyběly zúčastněným na obličejích ani roušky, které byly jaksepatří stylové a ozdobené výšivkou s chodským motivem.

Tradiční chodská svatba je jinak plná tradic, byla považovaná za jeden z nejvýznamnějších rodinných obřadů. Nechybělo požehnání rodičů a důležitou roli při tradiční svatbě hrál i takzvaný ‚plampač‘, což je výraz pro tlampače, který měl nezanedbatelnou roli už při namlouvání nevěsty. Svatbu mapovali i místní umělci a badatelé, například Jindřich Jindřich či Jindřich Šimon Baar.