„Psala jsem rozhovor se svým dědou, který byl jedním z volyňských Čechů, kteří se po druhé světové válce vrátili do Československa. Nikdy před tím jsem se o tom s ním nebavila, a tak jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí, které mě překvapily," připustila, když představovala svou práci, která jí vynesla účast ve finále.

Zadáním literární části soutěže bylo napsat rozhovor s jakýmkoli zajímavým člověkem, kterého děti ve svém okolí mají.

„Dostali jsme třicet šest prací a před výběrem respondentů i před pokládanými otázkami musíme v mnoha případech smeknout. Děti si povídaly s dědečkem o válce nebo o vojně, s maminkou o práci zdravotní sestry, s kamarádkou o depresích a šikaně, s chlapcem od kolotočů, s člověkem, který žil v emigraci, nebo s dobrovolníkem, který pomáhal syrským uprchlíkům," zhodnotila soutěž její vyhlašovatelka Markéta Čekanová.

Studentky Gymnázia Jindřicha Šimona Baara soutěž zcela opanovaly. Druhé místo za Alenou Osvaldovou obsadila Renata Routová, třetí skončila Pavlína Zahořová, čtvrtá Lucie Kopáčková.

Cesta do Volyně a zpět

Domažlice, Velemín – Můj děda, Antonín Kratochvíl, byl jeden z volyňských Čechů, kteří se vrátili do Čech v roce 1947. Nedávno oslavil své 70. narozeniny. Žije ve Velemíně v severních Čechách poblíž Lovosic.
Proč tvoji předci odešli z Čech?
Carské Rusko zvalo vyspělejší národy, aby pomohly s rozvojem hospodářství. Židé tam byli hlavně obchodníci. Němci a Češi tam přišli se svými nápady a začali podnikat. Ukrajinci ale pokrok vehementně odmítali. Stále to byli zemědělci a nechtěli měnit starý způsob hospodaření. Když můj táta jednou nachytal Ukrajince, jak mu krade jablka, nabídl mu štěp, aby si mohl vypěstovat svá, ale on nechtěl, protože je to prý moc pracné.
Jak se žilo tvojí rodině?
Byli jsme docela vážení, protože jeden můj děda měl statek a ten druhý mlýn. Ve mlýně se zpracovávalo dřevo a vyráběla elektřina pro tři okolní vesnice. Řekl bych, že tam bylo více kulturních akcí než tady, protože jak tam byly pouze tři české vesničky, tak nás to stmelovalo dohromady. Zajímavostí je, že se můj otec narodil v carském Rusku v roce 1917. Moje matka se narodila na stejném místě v roce 1921, ale tentokrát to bylo na území Polska. Ve stejné vesnici se narodila i moje sestra, ale tentokrát do Třetí říše v roce 1943. Já jsem se narodil také na stejném místě, tentokrát však v Sovětském svazu roku 1945.
Za jaké vlády byly tamější poměry nejhorší?
Nejhůře se tam podle maminky žilo, když jsme byli součástí Polska. My jsme to měli ještě docela dobré, ale k chudým Ukrajincům se Poláci chovali až příliš tvrdě. Byli arogantní a Ukrajincům dávali jasně najevo, kdo je tady pánem. Ještě před druhou světovou válkou připadlo území Rusku a my jsme očekávali odsun na Sibiř. Pak nás osvobodili Němci, ale po chvíli se ukázalo, že jsou stejní jako Rusové.
Proč se tvoji rodiče rozhodli vrátit?
Oni se nerozhodli, oni byli donuceni. Mohli zůstat jenom ti, kteří měli příbuzenský vztah s Ukrajinci. Ostatní byli odsunuti a jejich místo obsadili Ukrajinci. Také jsme utíkali před Sovětským svazem a komunismem, ale ten bohužel přišel i sem. Ale co se dalo dělat, člověk se musel přizpůsobit a taky se přizpůsobil.
Šli jste rovnou do severních Čech, nebo ještě někam jinam?
Napřed jsme šli do Bludova, to je kousek od Šumperku. Přestěhovat se do severních Čech do domů po vysídlených Němcích měli přednostní právo ti, kteří bojovali ve válce. To naše rodina nebyla, protože jsme se starali o mlýn a byli jsme něco jako domobrana. Potom jsme se i my přestěhovali na sever Čech do Velemína, kde žiji dodnes.
Autorka rozhovoru: Alena Osvaldová