Postavičky na lanech se objevily na hřebenu střechy chrámové lodi poprvé 5. února a po téměř celodenní práci bylo hotovo. Vše se však opakovalo a 23. února tlaková níže Julie poškodila střechu znovu, takže se horolezci objevili na střeše podruhé.

Chybějící tašky bobrovky bylo nutno dát na místo a opravit i plechové zakončení vrcholu střechy. Vše si vzali na starost Petr Tippl, Karel Drábeček a Martin Pytel. Posledně jmenovaný připravoval a podával z odstrojeného okna věže kostela potřebný materiál, jeho spolupracovníci pak zavěšeni na lanech pracovali na střeše.

„V partě je nás šest a nejsme výškoví pracovníci, jsme opravdu horolezci, kteří pracují ve výškách už 22 let. Děláme na živnostenský list, šéfa nemáme, ale na každou akci má parta nějakého manažera. Dneska je to Petr a on bude tuhle zakázku fakturovat,“ vysvětluje Drábeček.

JEZDÍ PO REPUBLICE

Horolezci se zabývají rekonstrukcí panelových staveb nejen v Plzni, kde kromě Tippla všichni bydlí, ale i v Praze či Hradci Králové. Na panelácích dělají střechy, opláštění, opravují a natírají fasády a další. Po celých západních Čechách opravují sakrální stavby – kostelní věže, střechy, památkové ústavy je najímají na výměnu kapslí uvnitř kopulí, opravují vysílače, montují antény.

„Děláme i montáže obrovských posklizňových hal a sil a to doslova jezdíme po celé republice, což nám zabere tři až čtyři měsíce času. Nedávno jsme týden dělali u Tachova, ale třeba minulý rok jsme byli půl roku v Kroměříži, potom v Sedlčanech. Škála naší práce je veliká a všechno pomocí horolezecké techniky,“ uzavřel Drábeček.

Petr Tippl jej doplnil: „V Loučimi jsme podruhé, ale dělal jsem i v Koutě na Šumavě a v Domažlicích jsem oklepával věž na kostele. Věnuji se i prořezávání stromů a kácení na těžko přístupných místech. Často dělám v Průhonicích v dendrologické zahradě; když něco potřebují řezat, tak mi zavolají.“

Třetím aktérem opravy kostelní střechy v Loučimi byl Martin Pytel. V partě je teprve rok a práci si pochvaluje: „Práce ve výškách není problém. Jsme každou chvíli někde jinde a výhledy z našeho pracoviště jsou také parádní.“

DODRŽUJÍ DESET ZÁSAD

Asi nejzajímavější byla montáž ochranné mříže na ochozu věže kostela svatého Bartoloměje v Plzni.

„Umožnili jsme tak spoustě lidí, co mají fobie z výšek, podívat se do okolí bez obav,“ řekl Drábeček a pokračoval: „My fobie z výšek samozřejmě nemáme, ale máme respekt. Kdo říká, že ho nemá, tak lže. Je to relativně bezpečná práce – když dodržíte deset základních pravidel, tak se vám prakticky nemůže nic stát. Nejdůležitější je kotevní systém, to znamená místa, kde se budete kotvit. Dále stav horolezecké techniky. Když je poškozená anebo už má něco za sebou, v zájmu svého života to vyměníte, nebudete na tom šetřit. Pak je nutné dávat pozor na povětrnostní podmínky – nepolezu někam nahoru, když je bouřka, to je nesmysl. Další věc, když se chcete dostat do nějakého bodu a jste na těch horolezeckých lanech – sice hodně vydrží, ale nezvládnou ostré hrany, takže i na to je nutné dbát.“

„Máme zásadu přijet domů zdraví a živí. To je priorita,“ dodal Tippl, „Jsme horolezci, parašutisté a jsme i včelaři, což je taky adrenalin,“ směje se Drábeček. „Pro nás je práce koníčkem. Když jste v dobré partě a na dobrém místě, tak je to fajn, a když se nás někdo zeptá, co děláme, dáme mu hádanku – děláme práci v sedě, v úrovni očí a dobře placenou.“

Tahle parta není jediná v republice, ale o řevnivosti se mluvit nedá. Práce je tolik, že jsou všichni vytíženi a sportovní duch, daný horolezeckým sportem, převládái v jejich práci.

Autor: Zdeněk Huspek