O uplynulém víkendu zesnul nadporučík Jaroslav Souček. Pocházel z polské Volyně, byl samopalník v Karpatsko-dukelské operaci, zúčastnil se Ostravsko-opavské operace i bojů u Ratiboře a na polském území. Po válce žil 40 let v Meclově, kde býval po celá léta listonošem a nejeden člověk na něj vzpomíná jako na „pošťáka Součka".
Přinášíme vám vzpomínku na Jaroslava Součka pohledem jeho vnučky Edity Josefíny Součkové:
Steh za stehem… se ukládaly roky do čáry života, do dlaní člověka tak skromného ve své podstatě a tak bohatého svou srdečností, láskou a dobrotou.
Můj děda…
Jsou chvíle, kdy nejde víc než jen pokorně poděkovat životu za to, že mi dopřál na dlouhý čas být v jeho přítomnosti, že jsem mohla využít nabízené bohatství moudra, lidskosti a lásky. Mohla jsem si toho užívat plnými hrstmi. A on mi toho a mnohem víc poskytl a neustále dává i dnes, bez nároku na odměnu.
Odmalinka jej mám spojeného s příběhy, které voní. Voní šicím strojem, malou olejničkou, voní čerstvou kávou umletou na starém mlýnku a do těch všech vůní se mísí zvuk, klapání šicího stroje, které se odráží ode zdí kuchyně.
Klapání v pravidelném rytmu sešlapávání, aby jehla s nití mohly vytvářet přesné stehy.
A jako steh za stehem se odvíjel i život mého dědy.
Z jeho špulky se odvinula již dlouhá nit… Nit plná života se vším, co do něj patří a co život přináší. Nit života plného slunce a úsměvů, ale i nit s občasnými uzlíky, dnů pod mrakem a dnů vyplněných smutkem.
Steh za stehem sešívané vzpomínky a příběhy.
Příběh šicího stroje, který si děda koupil v prosinci roku 1946 od invalidního vojáka někde na Volyni, aby jej o pár měsíců později, v zimě 1947, mohl se svou ženou Ninou a novorozeným synem odvézt do Čech, do našeho kraje. Zde se usadil a po dlouhá léta pro něj byl šicí stroj přivýdělkem a obživou k jeho práci listonoše. Pošťáka s velkou koženou kabelou, ve které se ukrývaly dopisy, pohlednice, složenky a časopisy pro lidi ze vsi a širokého okolí.
Jako pošťáka Součka si jej pamatuje snad každý. A stejně tak i on si neustále vzpomíná na každého človíčka, kterému nosil poštu, se kterým tu prohodil nějaké to slovo, či se zastavil na kávu. Po kapsách nosil větrové bonbony pro nás, pro děti.
Steh za stehem. Čas událostí dědu s babičkou odvál z našeho kraje až do Chrudimi. Ale ani vzdálenost a ani odloučení neubralo nic na tom být mi po celá ta léta oporou. Naopak, jakoby tím, po celá ta léta, vztah získal na váze, uvědomění si jak vzácného a milého člověka jsem dostala do života.
A dál klapal i šicí stroj… Každý den děda usedá a provléká nit jehlou, roztáčí kolečko a nohou zlehka sešlapává stroj a nechává jej rozeznít do ticha.
Dnes šije pro radost. Tašky, taštičky, nádherné kabelky ze starých džínsů, pytlíčky na bylinky, které každý rok suším, a mnoho dalších drobností pro každý den. A právě tyhle drobnosti, střípky každodenního života, mi dědu připomínají, dělají život hezčí a dávají sílu jít dál.
Každý příběh má svůj konec… a i ten dědův příběh se ukončil, nit ze špulky se odvinula a děda ve svých nedožitých 95 letech odešel.
Klapot šicího stroje utichl.
Pro mne tu však zůstává dál v každém stehu, s každým prožitým okamžikem, radou a pomocí. Člověk s obrovskou silou, dobrým srdcem, s neuvěřitelnou trpělivostí, s úsměvem ať už bylo cokoli, člověk ve své absolutní podstatě a člověčentsví.
Edita Součková