Kde jste se narodil?

Přesto, že jsem staňkovským občanem, tak jsem se narodil v Domažlicích. V roce 1927 byla totiž prvním rokem zřízená domažlická porodnice. Do té doby se rodilo pouze doma, a protože můj táta a děda byli dost pokrokoví, odvezli maminku rovnou do Domažlic.

Celý život jste poté strávil ve Staňkově, jak jste se dostal k letectví?

Dostal jsem se k němu celkem snadno. Jelikož jsem celoživotní čtenář, tak jsem už jako šestiletý hltal nejrůznější články o letectví. Dokonce jsem se pokoušel i o stavbu modelů třeba ze špejlí. Rozhodující potom pro mě byl rok 1945, kdy jsme s výbornou partou kamarádů založili ve Staňkově aeroklub.

Pamatujete si na svůj první let?

Samozřejmě, bylo to na Masníku, který je dost vysoký. Létali jsme na kluzáku ze svahu přes cestu. Přede mnou bylo pět hochů a takzvané gumové lano. Seděl jsem tam a byl jsem poučený od instruktora. Let trval asi deset až patnáct vteřin ve výšce asi tří metrů, ale bylo to úžasné.

Do té doby tady nebylo letiště?

Ne, to jsme budovali do roku 1947. Ovšem zajímavostí je, že už v roce 1933, kdy mi bylo šest let, se tady uspořádal první letecký den. Zorganizovali ho hasiči a skauti. Šéfem hasičů byl tehdy můj děda. Celá sláva je dokonce nafilmovaná na osmičku film. Do dnešní doby se nám zachoval desetiminutový záznam, který má velkou historickou hodnotu. Kdyby se tady takový letecký den uspořádal v současné době, tak by to nebyla žádná ostuda. Podle některých dochovaných pramenů bylo na poli, kde se akce pořádala, neuvěřitelných sedm tisíc lidí.

Proč jste hned po maturitě nešel na vojnu?

Chtěl jsem nadále létat v aeroklubu a tak jsem si po studiu na domažlickém gymnasiu udělal abiturientský kurz a začal jsem učit v Mutěníně. Jeden rok jsem byl dokonce ředitelem školy. O víkendech jsem tak mohl létat ve Staňkově.

Jak pokračovala vaše kariéra u letectva?

V roce 1948 jsem byl odveden na vojnu a požádal jsem o přijetí do Školy pro důstojníky letectva v záloze v Pardubicích. K přijetí mi pomohla maturita a také asi to, že mi naměřili IQ 130. Měl jsem tak možnost leteckého výcviku jako navigátor. Získané zkušenosti byly k nezaplacení. V roce 1949 se mi naskytla ještě lákavější možnost přejít do pilotního výcviku v Letecké vojenské akademii v Hradci Králové, což byl poslední vypsaný ročník v její existenci. V závěru školy jsem byl vybrán jako stíhač pro dnes již legendární letoun S – 199. V roce 1963 jsem byl vybrán a převelen na funkci inspektora techniky pilotáže na oddělení stíhacího letectva a byl jsem ustanoven velitelem přeškolovacího kurzu na první přepadovou verzi letounu MiG–21 pf, na kterém jsem pak u nás provedl první let a podle mé vypracované metodiky byli dále přeškolováni všichni piloti určení pro výcvik na tomto letounu a později i na další jeho verzi MiG–21 pfm. Po skončení aktivní služby v armádě v roce 1985 jsem přešel do Meziresortní komise pro řízení letového provozu se sídlem v Karlínských kasárnách. Pracoval jsem jako vývojový pracovník vědecko exportního odboru Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, a to díky absolutoriu tříletého postgraduální kurzu vojenské psychologie a dlouholeté spolupráci s tímto ústavem ve vědecké oblasti. Za svůj úspěch pokládám účast na modifikaci pokročilého integrovaného fysiologického trenažéru GYRO IPT II, zpracování rozboru jeho možností v ukázkách letových iluzí a dalšího výcviku pilotů včetně projektu realizovaného výzkumu, i zasazení tohoto moderního prostředku do zkušebního a rutinnního provozu.

Vzpomínáte na nějaký nebezpečný zážitek, kdy vám šlo jako pilotovi o život?

Těch je celá řada, ale nedají se popsat jednou větou. Mám například přistání v noci na neosvětleném letišti v Klatovech, nebo vysazení motoru a přistání do zasněženého terénu bez podvozku. Naštěstí vše vždy dopadlo dobře. Každý pilot, který létá dlouho, se někdy setká s problémem.

Kdy jste se v letadle proletěl naposledy?

Naposledy jsem letěl před čtrnácti dny do Polska, ale to jsem se jen vezl. Létání jsem ještě nepověsil na hřebík. Ve staňkovském aeroklubu se můžu proletět kdykoli a jinak létám pravidelně v trenažéru pro L – 159 nebo Gripen.

Co byste popřál aeroklubu a letišti do budoucna?

Hlavně to, aby přišli mladí lidé, které nyní potřebujeme, a aby se tady aeroklub držel co nejdéle.