Osmašedesátiletý Stanislav Kitzberger si ten den vybavuje, jako by to bylo včera.
„V té době jsem byl, stejně jako většina mých vrstevníků, na vojně a do civilu to bylo, řečeno tehdejší vojenskou hantýrkou, vyloženě za pár, přesněji za 35 dní. Sloužil jsem nedaleko Domažlic a vojenský režim byl volnější," vzpomíná pan Stanislav.

Noc na 21. srpna všechno změnila.
„Vytáhli nás z postele a v jídelně nám jeden z našich důstojníků oznámil, co se stalo. Museli jsme se obléci do uniforem, vyfasovali samopaly a čekali, co se bude dít. Ráno, když jsem uslyšel rádio, kde se mluvilo o okupaci, jsem myslel, že se jedná o nějaký rozhlasový záznam ze II. světové války."

Nikdo nevěděl, co se děje a co se bude dál dít.
„V dopoledních hodinách na naši, celkem odlehlou rotu, dojel vojenský gaz, ve kterém kromě řidiče byl i sovětský důstojník, který se sháněl po komandírovi – našem veliteli. První, co bylo, si stěžoval, že jsme ho my, vojáci, nepozdravili. Na to mu tehdy náš velitel odpověděl, že není náš nadřízený, ale okupant a ty že my nezdravíme."

„My, vojáci, jsme šli diskutovat se šoférem a posílali jsme ho domů, tedy do SSSR. On se nám snažil vysvětlit, že jsou tady proto, aby nás ochránili před SŠA, tedy porusky, před USA. To opakoval pořád, asi to do nich tak hustili. Jeden z nás dostal nápad, že auto převrátíme. Ale po debatě s vojáčkem, který byl dosti nešťastný, jsme se od něj dozvěděli, že je na vojně tři týdny a že má před sebou ještě tři roky, jsme od toho upustili, neboť nám ho nakonec bylo velice líto. Asi jsme dobře udělali, protože odpoledne po jejich odjezdu stál nedaleko od nás tank, který měl hlaveň namířenou přímo na kasárna. Kdo ví, co by se asi dělo!"

Taková je moje vzpomínka na 21. srpna 1968. Nejlepší na té době bylo, že jsme všichni drželi při sobě. Teprve později se názory měnily. Ale to prý máme my, Češi, v povaze, že držíme při sobě, jen když je nám nejhůř. Škoda že ta soudržnost nefunguje pořád, tedy i v době, kdy nám nikdo neubližuje. To by se nám žilo," dodal Kitzberger.

Na ´černý den´ si velmi dobře vzpomíná i starosta Kdyně Jan Löffelmann.
„Byl jsem přímým účastníkem těchto událostí. Rusové do Kdyně vtrhli od Klatov. Všichni jsme už doufali ve svobodu a pak přišla tato rána pod pás," vzpomíná Löffelmann, který v té době pracoval ve kdyňských strojírnách jako mistr v nářaďovně, ale následkem srpnových událostí o své místo přišel.

„Stávkový výbor byl připraven bránit strojírny před obsazením. Naštěstí nebylo třeba jakéhokoliv zásahu, protože Rusové se ve Kdyni zastavili jen na krátkou dobu a odjeli. Neudělali si zde žádný tábor, jako tomu bylo v Týnských hájích. Protože byli velice špatně zásobení, snědli po cestě, co se dalo. Živili se třeba mrkví nebo burínou, kterou měli zemědělci ještě na polích." pokračuje.

Stejně jako v jiných městech se i ve Kdyni přetáčely cedule určující směr, aby Rusové zabloudili.
„Ve strojírnách se psaly cedule s nápisem v azbuce 'Jděte domů, nikdo vás nezval'. Psaly se i nápisy 'Podpora Dubčekovi'. Když nás obsadili, práce ve fabrikách se přerušila a všichni jsme sledovali zprávy v televizi a v rádiu. Našli se i takoví lidé, kteří se nám divili a říkali, že se vlastně nic neděje."