Podnikli dlouhou cestu po Vietnamu. Nejprve po jeho severní části, poté se vrátili a dokončili své putování jihem, o kterém promluvili na besedě v sálku kdyňské knihovny.

Václav Špillar zahájil besedu stylově – vietnamským pozdravem, drobnou úklonou a v typickém pánském klobouku rolníků.
„Opět se nás ujal pan Long,“ sdělila Lenka Špillarová. „Byl naším průvodcem už při cestě severem a během sedmi měsíců do naší další cesty po jižním Vietnamu se naučil více anglicky, aby s námi mohl lépe komunikovat.“ Ve Vietnamu se totiž s angličtinou moc nepochodí, zejména na venkově a v odlehlých koutech země. Ovšem i tady platí pravidlo, že kdo se domluvit chce, dokáže to. „Rukama, nohama,“ zaznělo z úst manželů poměrně často.

Špillarovi navázali na konec předchozí cesty. Z Hanoje se tedy vydali dál na jih až do Saigonu, což je Ho Chi Minovo město. Cestou navštěvovali místa téměř nedotčená civilizací, kde si lidé stačí s málem, vše se opravuje a lidé se k sobě chovají slušně. Především k cizincům. „Běloch je mezi nimi cosi exotického. Všichni k nám byli velice milí, usmívali se, zvali nás k sobě na jídlo, ačkoli sami měli málo,“ vyprávěli během promítání krásných fotografií ze života ve Vietnamu.

Špillarovi vyhledávali typické prvky, které byly jakýmsi symbolem země a starého života. Například mlýnská kola pro zavlažování polí, klasické vysoké domy či dlouhé domy, příbytky zhotovené z bambusu a rákosu. Tahle tradiční obydlí totiž s postupem moderní doby ubývají a je těžké je najít. „Dlouhé domy, které jsme objevili, fungovali už jen jako skanzen,“ prozradila Lenka Š. V jednom dlouhém domu byla dokonce hospoda výhradně pro pány. „Hned mě pozvali na pivo,“ vyprávěl Václav Š. „Podávají ho teplé a já ho hned vypil na ex. To je pro Vietnamce nepředstavitelné. Stejně jako když jsem požádal o led, abych si mohl pivo vychladit,“ dodal.

Nicméně domky místních jsou přes den většinou prázdné. Manželé putovali vesnicemi, v nichž byly domy otevřené a nikdo v nich nebyl, jelikož všichni pracovali od časných ranních hodin na polích. Ruku k dílu přikládají i dítka, která běhají v kalužích a rybníčkách, čeří nožkama vodu a tím pomáhají chytat ryby zmatené zakalenou vodou.

Manželé se poté přesunuli do měst. Navštívili například vesničku zapsanou na seznamu UNESCO, kterou obchodníci téměř ze dne na den opustili. Dnes vypadá stejně jako pře dvěma sty lety. Dále mohli přenocovat v tzv. Bláznivém domě „Crazy House“, který si vzala do parády místní architektka. Jedna z dalších zastávek bylo i město Hue. „Stojí zde pagoda, která sklízí úspěch srovnatelný s evropskou Eiffelovkou,“ prozradili manželé. Mezi snímky ukázali i palác ve městě Hue, jenž byl vystaven po vzoru Zakázaného města v Pekingu. „Bohužel město bylo za války bombardované a spousta památek byla nenávratně zničena.“

V besedě neopomněli ani válku. Navštívili totiž systém podzemních tunelů, ve kterém bojoval Vietkong proti americkým jednotkám. „Uvnitř kladli celkem primitivní, ovšem velmi účinné pasti.“ Téma války mrazilo posluchače v zádech. Sál knihovny byl opět zaplněn, jelikož manželé Špillarovi jsou ve Kdyni již známí a na jejich besedy se posluchači vždy těší. O své cestě vyprávěli poutavě, s nadšením, které dokázali přenést i na ostatní. Mimo jiné se cestovatelské přednášky zúčastnilo i několik vietnamských dětí, které na ukázku donesly vietnamské bankovky.