Areál pro jejich svěřence mě velmi překvapil. Zděná stavba a v ní řada kojí. Za každými dveřmi čekalo překvapení – jestřábi, sokoli, sovy. Velmi působivé. Hned vedle velké voliéry s bažanty a o kus dál přístřešky s dravci, připravenými na loveckou sezonu.
Václav Šporer mladší vypráví, že i když celé své dětství strávil jako 'bytovkové dítě', měl k přírodě vždy velice blízko. A to hlavně zásluhou svého otce, který ho jako dřevorubec často brával do lesa.

„Nejvíce ze všech zvířat mě uchvacovali ptáci, a to zejména dravci, které jsem obdivoval pro jejich bojovnost, vytrvalost a hlavně letové schopnosti. Otec mi často vyprávěl příběhy ze svého mládí, kdy si obstarával mladé jestřáby, které cvičil. Tehdy jsem jen snil o tom, že něco podobného zažiji i já."

Sokolníkem se Šporer mladší stal v červnu roku 2013, kdy složil sokolnickou zkoušku. Bylo to však jen vyvrcholení dlouhé cesty, poněvadž než byl ke zkouškám vůbec připuštěn, musel nejdříve složit zkoušku z myslivosti a absolvovat roční adepturu v sokolnickém středisku. Ani tehdy a ani dnes by si podle svých slov nedovolil tvrdit, že je dobrým sokolníkem.

„Vždy je co se učit, ať už z literatury, z rad starších a zkušenějších kolegů nebo z vlastní praxe. Sokolnictví není koníček, který můžete 'zavřít do skříně' a měsíc se mu nevěnovat. Je to způsob života, kdy člověk svému opeřenému svěřenci věnuje v podstatě všechen volný čas. Sokolník si musí dokonale osvojit celou problematiku své profese, musí umět citlivě vnikat do dravcova subjektivního obzoru. Musí být vytrvalý, trpělivý, důsledný a shovívavý, musí mýt smysl pro odpovědnost a svědomitost. Musí být také fyzicky zdatný, aby bez obtíží dokázal běžet o závod s křídly svého dravce, třeba i v těžkém terénu. Mnohý pták se již při lovu ztratil, protože sokolník nebyl včas na místě," říká sokolník.

Ačkoli vlastní více druhů dravců i sov, jeho nejmilejším dravcem je tříletá jestřábí samice Safira.
„Musím říci, že jsem měl štěstí. I když se říká, že není špatného dravce, jen špatného sokolníka, tak tato jestřábí dáma je vskutku úžasná. Je učenlivá, přítulná, ale při lovu dravá a nikdy se nevzdává. Nejeden sokolník mi ji při společném lovu pochválil, což mě samozřejmě vždy potěšilo. Nejednou se mi stalo, že při útoku na bažanta zmizela z dohledu a poté, co jsem ji znovu nalezl, hrdě stála na své kořisti. Nevzdala se."

Šporer vysvětluje, že sokolnictví je považováno za jeden z nejstarších způsobů lovu, který vznikl v oblasti starověké Mezopotámie. „Ale největšího věhlasu dosáhl až během středověku, kdy se sokolnictví stalo kratochvílí šlechty. Dravci ale nesloužili pouze jako ,'zbraně k lovu', ale byli také součástí vysoké diplomacie. Je známo, že nejeden konflikt mezi tehdejšími mocnostmi byl zažehnán darováním vzácných 'bílých sokolů' (raroh lovecký – falco rusticolus). Svého úpadku se sokolnictví 'dočkalo' v polovině 18. století s rozvojem střelných zbraní."

Sezona s lovecky vedenými dravci začíná 1. září a končí 31. prosince. V tomto období se Šporerové účastní okolo deseti sokolnických srazů na různých místech republiky.

„Právě pro tyto účely chováme bažanty, kterých máme asi přes stovku. Jinak jsme organizováni v Českém klubu sokolníků, středisku Plzeň, které má přes dvacet členů, z toho okolo deseti aktivních. Pro tento klub píši také kroniku," dodal na závěr horšovskotýnský sokolník Václav Šporer mladší.

Autor: Jaroslav Čedík, (lseb)