„Nemusím k moři a tam se čtrnáct dnů povalovat na pláži. To radši vezmu motorku a jedu. Každá země má svoje kouzlo,“ začíná s vyprávěním mladík, který už na svém Varaderu najezdil 64 tisíc kilometrů. Zatímco při cestě do afrického Dakaru zážitek z poněkud fádní přírody vynahradila atmosféra nejnáročnějšího motoristického závodu světa, jihovýchod Evropy na něj zapůsobil nádherným prostředím.

„Rumunsko to jsou především lesy, Černá Hora byla zase o horských scenériích. Kamarád tuhle zemi výstižně nazval zemí kořalky, vody a hor,“ vzpomíná občas požitkář jindy zase vyznavač rychlejší jízdy. „Mívám dny, kdy jezdím vyloženě kochacím stylem jízdy, ale občas za to také rád vezmu,“ přiznává.

Ze zatím poslední cesty do Albánie, kterou absolvoval s partou kamarádů, se vrátil nejen se spoustou zážitků, ale i s několika šrámy na stroji. „Tahle cesta přinesla všechno, co motorkář může zažít. Koupali jsme se v moři, pak zase mokli na cestách, vysoko v horách nás zastihlo sněžení a nevyhnuli jsme se ani pádům,“ říká Šmatera, který musel po návratu opravovat pochroumaný „padák“, tedy padací rám či ulomené stupačky. Vysoko v horách, na mokrém listí, které přikrylo kameny, mu podklouzlo přední kolo. „Naštěstí jsem to odnesl jen modřinou. Ale spadl každý z účastníků jízdy do neznámé Albánie,“ dodává.

Když má vyjmenovat nejhezčí okamžiky z nedávné cesty, rozpovídá se. Zážitky jsou ještě čerstvé. Jmenuje největší sladkovodní plochu Balkánu – Škadarské jezero, národní park v Biogradských horách, Durmitorský národní park. O něco méně příjemnější je pak vzpomínka na dva dny jízdy v mokrém motorkářském oblečení nebo hromady odpadků v Albánii. Někdy mezi je pak vzpomínka, když musel na záchod. Inu, Balkán je Balkán, takže se muselo do dřepu.

„Vzpomínám i na až třicet centimetrů velké želvy, kterým jsme se občas vyhýbali na tamních silnicích, nebo na výjezd do hor, kdy jsme během zhruba patnácti minut vyjeli od moře do výšky kolem 1 700 metrů. Nahoře se mi točila hlava, jakobych dal třicetkrát Koráb,“ pokračuje ve vyprávění. Pozoruhodné prý bylo i bezproblémové spojení s domovem. „Tady vyjedu pár kilometrů od domu, a mobil je bez signálu. Tam jsme měli signál i vysoko v horách,“ říká s podivem.

Parta českých motorkářů navštívila i místa, která jsou dosud poznamenána válkou. „To byl také nepříjemný a hodně zvláštní pocit. Projíždět kolem rozstřílených a dosud stále prázdných domů. Ta averze vůči druhé straně z války byla v místních stále znát. Vůči nám byli ale vstřícní a pohostinní,“ vzpomíná Šmatera.

A jak se vlastně cítí v sedle motorky při svých cestách? „Když jedete těch dvě stě ,dvě stě padesát kilometrů denně, tak to jde, ale na Dakaru to bylo horší. Tam jsme byli na cestě od rána do večera. Přes den vedro, v noci jsme se klepali ve spacácích třeba při mínus dvou stupních,“ směje se při té vzpomínce. Přitom právě do Afriky zřejmě povede další Šmaterova cesta. „Kámoši jsou právě teď na Islandu, ale tam já nejel. Nejen kvůli penězům, ale i kvůli dovolené, které už letos moc nezbývá. A navíc bych rád na přelomu roku projel Maroko a podíval se po tamních památkách,“ dodává závěrem.