Už od příchodu do budovy školy je jasné, že je to místo, kde děti byly a jsou rády. Pohlednice a vzpomínky to dokazují.

„Posílaly je děti pro ostatní nebo i nám ze svých dovolených, z cest, z výletů. Některé děti je přivezly, jiné si je vyrobily samy. Například Anetka Ducháčková. Jezdís tátou na závody a když s ním přebírá pohár na stupních vítězů, vždy z toho udělá fotografii, z níž vznikne pohlednice. Ke každé pohlednici se váže vzpomínka i určitý vztah,“ popsal ověšené nástěnky a chodby ředitel školy Jan Dobiáš.

Ilustrační foto.
Zklidnění dopravy pomůže parkoviště

Nejsou tu ale jen pohlednice či fotografie z koncertů, výletů či akcí na školní zahradě. Jiná nástěnka obsahuje řadu divadelních programů. Sugar, Chyť mě, když to dokážeš, Limonádový Joea mnoho dalšího. Výjezdy za kulturou patří k pravidelným záležitostem a konají sev rodinném duchu tak, jako funguje i samotná školní výuka.

„Do divadla jsme vyráželi všichni i s rodiči, prarodiči. Vždy jsme vybírali takové tituly, které by oslovily každého. I prvňáčci z takových představení něco mají. Vidí, jak vše funguje, jak se lidév takovém prostředí chovají. Prostě si z toho něco vezmou. Před divadlem jdeme s dětmi na nějaký výlet, prohlédnout si Hurvínka či něco podobného, a rodiče mají čas pro sebe. Pak se sejdeme na představení,“ popsal dále Dobiáš.

A děti, i ty, co už školu dávno opustily, na vše stále vzpomínají. „Doteď si pamatujeme na ranní ‚rozcvičky‘ na počítačích, na žluté a červené karty, na dýni, krákorání, Šumavu a kulturu v Plzni. Nic takového jiné školy nemají. To je hlavní důvod, proč je tato škola tak jedinečná,“ uvádějí bývalé žačky Nikola Žikešová a Andrea Schambergerová.

Socha medvěda a jeho slavnostní odhalení.
Zastupitelé darovali občanům i vedení sochu

Škola a školka v Prapořištích je jednoduše jiná. Nelze ji srovnávat s klasickými základními školami, ale spíše s takovými zařízeními, jako je například soukromá škola Adélka.

„Je to jiná škola, ve všem. Atypická není jen počtem žáků, kterých budeme mít příští rok 24, ale i přístupem. Ten je individuální, snažíme se o rodinnou atmosféru i prolínání mezi školou a školkou. Není tady striktní hranice. Kolegyně vyučující ve školce je zaměřená ještě na další specializaci a může vést s malými dětmi ve školce například angličtinu,a pokud tady děti zůstanou a navážou školní docházkou, tak s nimi tu angličtinu povede až do druhé třídy,“ nastínil chod i prolnutí ředitel s tím, že také praktikují takzvaný systém patronů.

Škola vyučuje děti od první do páté třídy. A právě čtvrťáci a páťáci mají nové prvňáčky pod patronátem. „Malé děti se pak snáze začlení. Nekouká jich na nás 25, ale jen čtyři či šest. Lépe se zapojí, poslouchají, učí se od starších dětí. Je to zkrátka jako v životě. Ani v něm přirozeně nevznikne jednotná skupina stejně starých dětí se stejnou startovní čárou, ale prolínají se generace i zkušenosti. Starší děti, mladí, dospělí, zkušení, méně zkušení a začátečníci. Je to tady postavené na individuálním přístupu a rodinné atmosféře. Dokonce tu ani nezvoní,“ řekl na závěr ředitel Jan Dobiáš.