Mezi ně se v mém případě řadí můj první (a bohužel zároveň i poslední) osobní kontakt s člověkem, jehož jsem předtím znala jen díky jeho hlasu přenášenému rozhlasem.

Psal se srpen 1982 a tím, do té doby pro mne neznámým, byl Jaromír Horák. Potkala jsem ho v pasečnické hospodě U Vovčáků, kde si dali dostaveníčko převážně obyvatelé Plzně. Ti se od roku 1968 pravidelně scházejí, a to na popud klenečského rodáka, lékaře-kardiologa, docenta Josefa Hůly. Díky němu vznikl Spolek rodáků a přátel Klenčí pod Čerchovem, jenž se později rozšířil o další rodáky z Chodska.

Schůzky rodáků a jejich přátel jsou odjakživa velice veselé, jedná se hlavně o vzpomínání při hudbě a písničce na mladá léta. A právě účastníkem setkání v Pasečnici byl 7. srpna 1982 Jaromír Horák.

A přestože od té chvíle uplynuly už tři desítky let, nerozpakuji se dnes podepsat pod to, co jsem napsala o setkání s tehdy 70letým Jaromírem Horákem (tenkrát jako čtenářka) do novin, z nichž ráda vyjímám:

„Mnozí dnešní dvacetiletí by mu mohli závidět jeho chuť do života, mentalitu a jasnou mysl. Jaromíru Horákovi, zpěvákovi, muzikantovi, učiteli…; následoval by dlouhý výčet řemesel a kumštů, které jsou mu vlastní. Písničky, vyprávění, vzpomínky na prožitá léta, na staré, již zesnulé kamarády. A zase písničky – smutné i veselé, ale všechny zazpívané od srdce, s chutí a láskou k rodnému Chodsku. Obdivovala jsem krásný a nenapodobitelný – stále ještě svěží a mohutný hlas Jaromíra Horáka. To, s jakou lehkostí jeho ruce laskaly harmoniku…"

Moje vzpomínka na Jaromíra Horáka nevyprchala ani po letech. Král chodských zpěváků patří nejen v mém srdci mezi ty, na které se jednoduše nedá zapomenout.