Šebestová vstoupila na dráhu ´kantora´ v roce 1978. „Zájem o jazyky u mě probudila vyučující na domažlickém gymnáziu. K češtině jsem po vzoru sestřenice zvolila němčinu,“ vzpomíná držitelka ocenění. Po absolvování Pedagogické fakulty v Plzni hledala školu, která by odpovídala její aprobaci. Jediná, kde se podle zájmu dětí němčina vyučovala, byla škola v Poběžovicích. „Ač se to tehdy zdálo nereálné, od svého nástupu jsem se tento těžký jazyk snažila žákům vštěpovat s cílem, že jej jednou upotřebí,“ říká učitelka, která je od roku 1985 zástupkyní ředitele.
Postupem let však sama bez kontaktu s rodilými mluvčími začala ztrácet slovní zásobu, proto po otevření hranic uvítala partnerství Poběžovic s Schönsee. Už na jaře 1991 začala na tamní škole vyučovat v kroužcích češtinu dospělé i děti. „Později jsem si uvědomovala, že osobní kontakt schází i žákům, a tak jsme začali pořádat oboustranné návštěvy škol, společné výlety a sportovní akce,“ vypráví Šebestová, která se na tyto aktivity snažila získávat finance z grantů. V roce 1998 se partnerství rozšířilo o švýcarský Radelfingen, druhou německou partnerskou školou se stal Oberviechtach, kde působil Karl Rossmann, jeden z ´žáků´ Šebestové. Vloni se partnerství rozšířilo o školu v jihotyrolském Sterzingu a rakouském Peilsteinu.
Posledních pět let vede Šebestová kurzy češtiny ve Waldmünchenu. „Dělám to sice ve vém volném čase, ale mám plnou podporu manžela, který mi pomáhá. Upřímný zájem cítím i ze strany nového ředitele naší školy,“ říká.
Prestižní ceny si skromná pedagožka váží. Ještě více je ale ráda, že se povedlo zviditelnit poběžovickou školu ze stále opomíjeného pohraničí.
