Jak jsme se všichni ve školních lavicích učili, vedl tento čin k rozpoutání následné světové války. Přestože všechna fakta o tomto atentátu a následující Velké válce jsou pravděpodobně známa a byly o nich napsány tisíce titulů, nemohou se historici na její interpretaci dosud jednoznačně shodnout. Otázkou je také, zda byla válka „rozpoutána", či jestli „vypukla" – tedy zda byla vyústěním krizového vývoje evropských dějin, nebo k válce a následné krizi civilizace došlo cestou banálních protikladů po dlouhé etapě „belle epoque".
Ponechme tedy nyní tyto úvahy stranou a zkusme se na onu událost podívat očima současníků. Pro Čechy znamenal František Ferdinand d´Este překážku jejich národního snažení. „Absolutně odmítnout ústupky Čechům! Víme, jak blízko k hrobu jsme naši monarchii přivedli dualismem, který máme, a nyní začínají být Češi druhou, stejně vážnou hrozbou!" napsal arcivévoda v roce 1901. Na tohoto muže existuje spousta názorů, jeden je však nesporný: za svého života se snažil brzdit plány Rakouska-Uherska na válečný konflikt a jeho smrtí nabyly na převaze hlasy podporující okamžitý konflikt na Balkáně. Panovalo přesvědčení, že pokud bude akce dobře připravena, podaří se celý konflikt lokalizovat a vyřešit v krátkém časovém úseku několika týdnů.
Následníkova smrt hlubší odezvu v českých zemích u většiny obyvatelstva nevyvolala. Noviny a státní instituce odvedly svou povinnost tím, že uveřejnily loajální projevy soustrasti.
V Domažlicích obdržel zprávu o atentátu c. k. okresní hejtman Josef Tomek v odpoledních hodinách téhož dne, avšak úřední vyhláška byla vydána až druhého dne. Tuto zprávu si domažličtí občané mohli v místním týdeníku „Posel do Čerchova" přečíst až s týdenním zpožděním. Jaké byly reakce veřejnosti na tuto zprávu, dnes těžko posoudit. Paměti, které toto období zachycují, byly sepsány až dodatečně a dané události hodnotí z perspektivy samostatného československého státu, tudíž nejsou plně relevantním zdrojem informací.
V „Kronice mého života" Rudolf Svačina uvedl: „29. června 1914 byla světová veřejnost vzrušena nečekanou zprávou: v Sarajevě zastřelen následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho choť. Byla to ráno pro starého už tehdy přiblblého císaře France Josefa – ale vše to bylo nepatrná odplata za politické hříchy a násilnosti, které spáchal na „svých národech." (…) a je pochopitelné, že zpráva o atentátu opravdu vzrušila, ale i rozradostnila. Všechen tlumený odpor k utlačovatelské dynastii projevil se beze stopy lidského politování – pocitem radostného zadostiučinění. Jak jsme my studenti, sympatisovali s hrdinným Gavrilo Principem a jeho druhy. Brzy nato přijel k nám na prázdniny z Bosny náš druhý bratranec Tonda Piťha, jehož otec byl v Sarajevě soudcem a od něj jsme se dověděli, že Princip byl jeho spolužákem i všechny podrobnosti o atentátu."
Obdobný problém vyvstává i v případě většiny obecních kronik. Zápisy z těchto let byly dodatečně prováděny až ve 20. letech. Jako příklad může sloužit domažlická „Kronika spolku vojenských vysloužilců". Tento spolek pořádal téhož dne – tedy v neděli 28. června 1914 – slavnost u příležitosti 50ti let od vzniku spolku. V kronice je detailně popsán slavnostní průběh celého dne a na závěr pisatel dodatečně uvedl: „Právě v jubilejní den 28. června 1914 zavražděn byl v Sarajevě následník trůnu arcivévoda František Ferdinand a jeho manželka Žofie. Atentát proveden dvěma mladými Srby – vlastenci, z důvodů politických; což mělo za následek, že veškeré slavnosti ten den pořádané politickými úřady ihned zastaveny, případně zakázány byly. Týž osud hrozil také slavnosti naší, leč benevolencí pana Josefa Tomky, c. k . okresního hejtmana a čestného člena spolku, lze jedině děkovati, že slavnost pokažena nebyla. (…) Atentát sarajevský měl neblahé následky, starý Franz Josef I., figurka na trůně, štván vládou i rozpínavým Vilémem sám poloblbý podepsal ultimátum malému Srbsku, na něž zodpovědnost byla svalována. Podmínky kladené Srbsko bez ohrožení své důstojnosti přijati nemohlo, a tak došlo k mobilizaci a k trestní výpravě, z níž vyvinula se obrovská tragédie Válka světová přes čtyři roky trvající."
Nejvýstižněji zhodnotil danou událost a z ní vzešlý budoucí vývoj historik Ivan Šedivý: V dějinné perspektivě působí světová válka dojmem strašlivé katastrofy první velikosti. Bude ovšem spravedlivé uvážit, že nikdo ze současníků si její hrůzy nedokázal ani vzdáleně představit. Žádný ze států Velkou válku ve smyslu cílevědomé agrese, ke které došlo za druhé světové války, nepřipravoval. Velmoci i politici jí ovšem snad příliš bezstarostně vykročili vstříc. Jedni proto, že věřili své zdánlivé či skutečné síle, jiní z pocitu vlastní velmocenské slabosti.
Autor: Kristýna Pinkrová
Muzeum Chodska v Domažlicích