Se svou sestrou měly jako jedny z mála štěstí, že se do Anglie dostali i jejich rodiče. Obě dvě minulý týden navštívily Domažlice a Základní školu Msgre. B. Staška v rámci projektu Nickyho rodina. Než se však Milena ve vzpomínání na minulost vrátila k začátku druhé světové války, ukázala nám staré vydání britského časopisu Picture Post.

Co je to za časopis?

Časopis Picture Post byl známý kvůli fotografiím. Do rukou se mi dostalo vydání z roku 1939. Vyšla v něm jedna důležitá věc. Čirou náhodou je ale v tomtéž čísle reportáž o chodské svatbě. V jednom vydání Nicholas Winton prosil veřejnost, zda by si vzali české děti. Lidé na to reagovali a odpovědi rodin, které by si vzali české dítě, vyšli v čísle, které jsem přinesla. A to je ta důležitá věc, kterou jsem v tomto vydání společně s chodskou svatbou objevila.

Kde jste ho objevila?

Ten časopis už se dnes nevydává. Našlo se to v archivu. Jeden pán ho měl naštěstí u sebe a poslal mi jej.

Z dnešního pohledu to působí děsivě – vybrat si dítě podle fotografií jako z nějakého katalogu…

Winton říkal, že to musí udělat tak rychle, že není čas nad něčím přemýšlet. Zkrátka ukázat lidem fotografie, ať si lidé nějaké dítě vyberou. Věděl, že je to jako byznys, ale nebyl na uvažování nad dalšími souvislostmi čas. Chtěl nás zachránit. Například v tom prvním vlaku, který vypravil, bylo 20 dětí. Což znamenalo, že dostal dvacet dopisů a poslal vzkaz do Prahy – posaďte mi dvacet dětí do vlaku. V dalších soupravách bylo například 60 dětí, v tom našem 87. V posledním, který neodjel jich bylo kolem dvou set.

Chodská svatba v časopisu Picture Post.Zdroj: Deník / Petra Kůtová

Nebyl čas tedy na žádné váhání…

Ano, přesně tak. Holocaust Association v Anglii si každý rok určí jakousi frázi, motto. Jeden rok to bylo ‚Nestůj stranou‘. Pak byla ‚Síla slov‘, ‚Jak to může někdo přežít‘. A poslední bylo ‚Vytrhnutí z domova‘. Tyto čtyři fráze používám ke svému příběhu dodnes.

V jakém smyslu je používáte?

Například když můj otec byl varován, aby odjel z Čech, jelikož pro německého spisovatele Thomase Manna zorganizoval české pasy. Otce poslali do Berlína. Tam na něj čekal neznámý voják, který ho odvedl jedné paní do bytu a další den s ním odjel do Frankfurtu, kde ho posadil do letadla směrem do Bruselu. Tam odtud ho chtěli vrátit, už neměl peníze. Nějaký cizinec stál vedle něj. A právě tady platí první motto – Nestůj stranou. Když tomu cizinci můj otec vysvětlil, oč jde, tak řekl – včera se mi narodil syn, oslavím to tím, že vám dám peníze. Byl to zářný příklad. Winton totiž říkal, že nestačí jen být hodný a nedělat nic špatného, ale je potřeba i něco udělat a dát věci do pohybu.

Jak přesně to bylo s těmi pasy pro spisovatele Thomase Manna?

My jsme tenkrát bydleli v malém městečku Proseč u Skuče na Českomoravské vysočině. Otec velmi miloval spisovatele Thomase Manna. Napsal spoustu protinacistických článků, Němci jej vyhodili, žil ve Švýcarsku a neměl pas. Řekl si, proč bychom jej neudělali českým občanem. Prezident Beneš poslal mého otce v roce 1936 do Švýcarska, aby Mannovi a jeho rodině nabídl české pasy. V roce 1937 přijel Thomas Mann do Proseče, aby otci poděkoval. Pak odjel do Ameriky.

Jak už jste zmínila, váš otec pak uprchl přes Berlín a Brusel do Anglie. Souviselo to s tím, že pomohl Mannovi?

Ano. Dva dny před nacistickou okupací v roce 1939 k nám domů přišli dva pánové, aby mému otci řekli, že až Němci za dva dny přijedou, půjdou po něm. Varovali ho před zatčením a radili mu, aby odjel. Poslali ho právě nejdřív do Berlína a odtud přes Frankfurt a Brusel do Anglie. Oběma pak po válce poděkoval.

Jak? Hledal je?

Byla to první věc, kterou chtěl můj otec po válce v roce 1945 udělat – najít cizince z Bruselu. A skutečně jej našel. Ale nevěděl, kdo byl ten neznámý voják z Berlína. Nakonec našel ale i jeho, díky rádiu amatér. V roce 1959 dostal otec zprávu z Německa, že mají rádio amatéři schůzi, zda by nechtěl přijet. Jel tam a tam se setkal s vojákem, který mu před 20 lety pomohl odjet z Německa do Bruselu.

Kolik Vám bylo, když jste odjely?

Bylo mi devět a půl. Dnes mi bude 91 let a 80 let žiji v Anglii. Mojí sestře bylo tři a půl. A v květnu 1939 moje maminka řekla, že odjedeme do Anglie.

Kdy jste nakonec odjely z Prahy?

Posledního července nás moje maminka s dědečkem odvedli na nádraží. Dědeček mi dal památník. Do něj mi napsal – Milenko, buď pamatlivá toho, abys byla věrná dcera národa, z kterého jsi vyšla. Věrná tvých milých rodičů, jako i dědečka, který tě má tolik rád.

Poprosil i další členy rodiny, aby do památníku něco napsali. Jeden můj strýček – básník a spisovatel Bernard Kosiner – mi napsal: Milá Milenko, tak jako je jisto, že tento památník ztratíš, právě tak je i jisto, že ty se nám neztratíš. Kdybych tyto věci nevěděl s takovou jistotou, nevím, jak bych sám psal své přání, aby tato cesta skončila jako hezké dobrodružství.

Milena Grenffel-Baines.Zdroj: Deník / Petra Kůtová

Setkala jste se s nimi ještě někdy?

Dědečka, strýčka, tety už jsem nikdy neviděla. V roce 1942 všechny odvezli do Terezína.

Vraťme se k cestě vlakem do Anglie. Jak probíhala?

Musely jsme mít kartičku kolem krku a sedly si do vlaku. Jela s námi ve stejném kupé i jedna moje kamaráda – Dáša. Po letech jsem ji potkala a vzpomínala s ní, jak jsme se při odjezdu z Prahy držely za ruce a řekly si, že nebudeme brečet. Přes Německo jsme pak mířily do Holandska. Vlak v Německu zastavoval, lidé neustále vystupovali, nastupovali, ale my v něm musely zůstat.

Na co si vzpomínáte, když jste bezpečně přejela přes nepřátelské území?

V Holandsku nás posadily na obrovskou loď. Nikdy jsme neviděly moře. Moc si na to ale nepamatuji, vím, že se to prostě stalo. Ale co si pamatuji jistě, bylo jídlo. Na lodi nám daly čaj s mlékem. V životě jsme to nepily, tak jsme to vylily. Pak nám daly bílý chleba. Hrozně nám nechutnal, chtěly jsme český chleba. Dosud si ho z Čech vozím, když jsem tady. Ale rychle jsme se ta anglická jídla naučily jíst.

Dorazily jste do Londýna. Co se dělo potom?

V Londýně na nádraží na nás čekali anglické rodiny, na nás konkrétně Roland Radcliff. Odvezl nás do města poblíž Manchesteru. V Praze jsme žili v moderním bytě. Ale oni bydleli v dlouhém domku se dvěma ložnicemi a kuchyní, v níž byla vana. Sami měli 14letou dceru, a tu poslali k babičce, aby pro nás uvolnili jeden pokoj.

Jak dlouho jste s novou rodinou žili? Jak se vám nová rodina líbila?

Jeden rok. Otec sice byl v Anglii, ale byl nemocný a nemohl se o nás starat. Radcliffovi byli moc milí lidé. V té rodině jsme byly šťastné, velmi rychle jsme se s nimi naučily žít. Jiné děti takové štěstí neměly. Ale Radcliffovi byli opravdu hodní. Poprvé v životě jsem viděla kolečkové brusle. Zpočátku jsem první dva roky chodila i do anglické školy.

Bylo v ní něco jinak oproti české?

Museli jsme ve škole plést takové čtverce, z nichž se sešívaly deky pro vojáky. A já nevěděla, že se v Anglii plete jiným způsobem než u nás. Pletla jsem česky. Učitelka se mě přišla zeptat, co dělám. Tak jsem jí řekla, že pletu. Pokárala mě a musela jsem se naučit plést anglicky. Byla to taková legrácka ze školy.

A co angličtina?

Já si na to nevzpomínám. Radcliff uměl trošku německy a my, než jsme odjely, tak jsme se trošku německy učily. Pomohlo nám to v komunikaci, ale naučily jsme se anglicky za pár měsíců. Nevzpomínám si na dobu, kdy jsem anglicky neuměla. I dnes mluvím víc anglicky než česky.

Jaké to bylo pro Vaši sestru?

Když jsme odjížděly, tak vůbec nemluvila. Musel to pro ní být obrovský šok. Bylo jí tři a půl, když ji maminka posadila do vlaku a poslala pryč. Máme ale fotografie z toho roku v nové rodině, kde se už usmívala. Anglická maminka si ji velmi rychle osvojila. Když pak ale přijela naše máma, Eva si na ni skoro nepamatovala. Musela ji znovu poznat, i česky se musela znovu naučit.

Takže se do Anglie dostala i vaše maminka?

V roce 1940 se stal zázrak, objevila se v Anglii toho roku uprostřed února. Dostala se tam přes Norsko. Nevíme, jak se to ale stalo. Rodiče nám to neříkali, my jsme se neptaly. Spousta věcí je pro nás stále záhada.

Takže opět jste byli pohromadě. Jak pokračoval život v Anglii potom?

Bylo obrovské štěstí, že jsme měli celou rodinu pohromadě. Většina mých spolužáků se vrátila domů a už neměli nikoho. Začala jsem v Anglii chodit do české školy. Můj otec nechtěl, abych zapomněla rodný jazyk. Evě bylo pět, tu nikam neposílali. Do té školy nás chodilo asi 80. Byla to velmi stará budova, rozpadávala se a učitelé byli vojáci, kteří přišli do Anglie. Mezi nimi byli profesoři, tak je poslali učit. Několik z nich mám podepsaných ve svém památníku.

Kdy jste zjistila, že jste se do vlaku dostala díky Nicholasu Wintonovi?

V roce 1988. Už jsem byla vdaná, měla jsem dvě děti. Ten rok zavolala moderátorka populárního britského pořadu, kam si každý týden zvala různé osobnosti. Dostal se jí do ruky sešit se jmény dětí, které zachránil Nicholas Winton. Našla mě podle toho seznamu a chtěla mě do pořadu pozvat a překvapit ho tak. Pozvala i mou kamarádku Věru. Seděly jsme spolu po boku Nicholase Wintona. Nesměly jsme mu ale říct, že jsme byly těmi dětmi, které zachránil. Když se to pak Winton dozvěděl, rozplakal se. Věra poté zjistila, že bydlí jen několik minut cesty od Nickyho. Nakonec se stala jakousi jeho sekretářkou, asistentkou.

Setkávala jste se s Wintonem i po tomto odhalení?

Ano. Jezdila jsem za ním vlakem. Vždy jsem se zastavila na nádraží v Londýně, kde jsem mu koupila jeho oblíbený oběd – květák se sýrem a rýžový nákyp. Často jsem se s ním viděla. Jednou jsem s ním i letěla ultralehkým letadlem, to už mu bylo 104 let. Asi na půl hodiny převzal řízení toho malého letadélka, do kterého se vejdou jen čtyři lidé. Takže jsem létala se 104letým pilotem.