Nakonec se do Čech přestěhoval a celou dekádu strávil na venkově u Starého Klíčova na Domažlicku. Teď Peter Freestone sice žije už šest let na Královéhra-decku, na Domažlicko a přátele odsud ale rád vzpomíná.

Co vás před lety přimělo opustit Anglii?

Můj kamarád navštívil Prahu v létě roku 2000 a řekl mi, že to město musím vidět, když miluji klasickou hudbu a mohl bych ji poslouchat každý den v týdnu. V listopadu jsem vyrazil do Prahy na čtyři dny. Zamiloval jsem si to místo. Atmosféru, architekturu, celkově celý charakter města. Vrátil jsem se do Anglie a od toho okamžiku jsem cítil, že už mi Anglie nesedí, jako před tím. Byl jsem neklidný, Praha mi chyběla. Vyrazil jsem tam znovu, tentokrát na jaře. Původně jsem přijel na tři dny, z toho se staly čtyři, pak sedm a nakonec deset. Jel jsem ještě domů, chtěl jsem podnikat, když to však nevyšlo, vrátil jsem se na letiště a koupil si letenku zpět do Čech.

A co čeština? Mluvíte dobře. Bylo pro Vás těžké naučit se jí?

Moje čeština je adekvátní, takže tu můžu žít. Pokud to ale jde, cítím se spokojeněji s anglicky hovořícími lidmi, například právníkem. Mám problém s gramatikou, je mnohem těžší než angličtina a taky jsem líný. Nikdy jsem nenavštívil žádný jazykový kurz. Takže to, jak mluvím, jsem pochytil z toho, jak mluvím s lidmi. Také se dívám na zprávy v televizi, kde si můžu slova spojit s obrazovou částí.

Usadil jste se na deset let ve vesnici u Domažlic. I pro Čechy to není příliš známá oblast. Co vás sem zavedlo?

Po třech letech v Praze se mě kamarád zeptal, co je v Praze tak výjimečného, že to není jinde. Moje odpověď byla ŽIVOT! Vždycky jsem totiž věřil, že potřebuji městský život. Přesvědčil mne, abych jej a jeho rodinu navštívil na dva týdny ve Starém Klíčově. Nakonec jsem zůstal půl roku a koupil si tam dům. Prostě jsem se zamiloval do České republiky, nejenom do Prahy. Na venkově je život mnohem reálnější.

Byl to velký skok přesunout se z bohémského života na venkov? Jak jste tady žil?

Pro mně to byla ta nejjednodušší věc, přestěhovat se z centra Prahy do malé vesničky. Byl tam klid. Dělal jsem nějaká vystoupení, jezdil jsem do Německa. Vyhovovalo mi být za méně než dvacet minut jízdy od Furthu im Wald. Ovšem největší rozdíl byl, že jsem mnohem víc potřeboval auto na vesnici než v Praze, kde je veřejná doprava a můžu s ní dojet kamkoli.

Nakonec jste se ale přece jen odtud odstěhoval. Co vás k tomu přimělo?

Odstěhoval jsem se po deseti letech. Už jsem nedělal vystoupení v Německu a přijal jsem rovněž nějakou práci v Olomouci, stejně tak jako jsem měl pár dalších záležitostí v Praze a trávil jsem čas i v Drážďanech. Během této doby jsem si vytvořil spoustu přátel a mnozí z nich žili ve východní části, takže jsem se rozhodl najít si nějaké místo tam.

Vracíte se na Domažlicko? Nebo zamýšlíte se z nostalgie ještě někdy vrátit, například jen na krátkou návštěvu? Jistě jste si tady za ta léta vytvořil nějaké přátelské vztahy a vazby.

Ano, párkrát jsem přijel přátele navštívit a podívat se, jak se mají. Nemůžeme někde strávit deset let života sama, bez toho, aniž byste si vytvořila přátele. Vše okolo vás žije a nemůžete nebýt součástí toho všeho.

Vaše setkání s Freddiem v Royal Opera House bylo osudové. Změnilo celý váš život. Přemýšlel jste někdy, co by bylo, kdybyste nabídku odjet s Queen na turné nepřijal?

Tu a tam jsem se zamyslel a řekl si ‚co kdyby‘, ale ve skutečnosti nad tím moc nepřemýšlím, nikdo neví, co by se bývalo událo. Zůstal bych v opeře s Královským baletem, nebo by se snad stalo něco jiného? Naučil jsem se v životě přijímat to, co mi přináší a dává. Jsem šťastný ve svém DOMOVĚ, v České republice, s úžasnými lidmi a dobrými přáteli.

Vy jste však rozhodnutí přijal, za dvanáct let po Freddieho boku jste se stali blízkými přáteli. Měli jste spolu něco společného? Třeba zájmy, dětství, škola… přeci jen Freddie trávil určitou část života na internátě v Indii, tak jestli i tohle hrálo roli?

Freddie a já jsme si prostě sedli jakmile jsme se setkali. Zjistili jsme, že spolu vycházíme a že je nám spolu příjemně. Věřím, že je to i proto, že jsme měli podobné dětství, ačkoli byl mezi námi věkový rozdíl devět let. Oba jsme chodili do internátní školy v Indii, když jsme byli mladí. On chodil do školy poblíž Bombaje zhruba osem let a já navštěvoval školu v Jižní Indii po dobu pěti let. Rozuměli jsme si, někdy dokonce beze slov, když některý z jeho přátel nerozuměl jeho reakci a pocitu vůči jeho rodině. Je rozdíl, když jste odloučeni po měsíce, anebo ve Freddieho případě dokonce po dlouhé roky.

Měl jste při práci pro Freddieho vůbec čas i na sebe a vlastní zájmy?

Pracovat pro Freddieho byla práce na dvacet čtyři hodin denně po sedm dní v týdnu. Celý můj život vyplnila péče o Freddieho, ale já si to užíval. V podstatě jsem žil po jeho boku. Samozřejmě byly doby, kdy šly moje zájmy ruku v ruce s jeho. Například album Barcelona. Byl jsem schopný trávit moře času s jedním z svých idolů, Montserrat Caballé.

Ráda bych se dostala k filmu Bohemian Rhapsody. U natáčení jste strávil pět měsíců. Dá se říct, že jste se stal odborným poradcem?

Nikdy bych se neoznačil za experta na cokoli. Jsem štastný, že můžu mluvit s lidmi a dávat jim rady, kterým snadno porozumí.

Musel to být asi zvláštní pocit vidět mladé herce, kteří vypadali téměř jako dvojčata členů skupiny Queen, že? Jaké bylo setkání po letech s Brianem a Rogerem?

Obsazení filmu bylo excelentní. Když byli herci v kostýmech, s makeupem jako mladí členové skupiny Queen, musel jsem se podívat minimálně dvakrát, abych se ujistil, že nejsou skuteční. Neuvěřitelné bylo, když Brian May a Roger Taylor stáli bok po boku svých mladých já. Prostě neuvěřitelné.

Máte radost, že film a herec Rami Malek získávají řadu ocenění?

Za Ramiho jsem opravdu šťastný. Pracoval neuvěřitelně tvrdě, aby se stal Freddiem. Strávil jsem s ním několik hodin hned první den na zkoušce a byl jsem u natáčení, kdyby se potřeboval na něco zeptat. Věděl, že má v rukou obrovský úkol – přesvědčit svět, že je Freddie. A on do toho vložil veškerou svou energii.