Mezi desítkami dětí byla i šestiletá Romanka Dilingaiová z Domažlic se svojí maminkou Janou.
Jaké jste měla pocity, když jste vedla dcerku k zápisu?
Můžu říct, že opravdu všelijaké, ale protože se Romanka do školy moc těšila, užívala jsem si to s ní.
Chodila Romanka do školky?
Ano už od tří let. I když se jí tam velice líbilo, poslední rok se nudila. Ráda se učí pořád něco nového.
Připravovali jste se doma na zápis?
Ani ne. Na všechno děti připravily ve školce. Od rozeznávání barev až po básničku.
Už víte do jaké školy vaše dcera nastoupí?
Rozhodli jsme se pro tuto školu. Budou sem chodit i její kamarádi ze školky, ve vyšších ročnících má dvě sestřenice a bydlíme nedaleko odtud.
A co říká na školu samotná Romanka?
Moc se mi tady líbí, nejvíc paní učitelka a taky obrázky na zdi.
Co nejraději děláš?
Ráda kreslím, stříhám, lepím a modeluji.
Těšíš se do školy. Neměla jsi trochu strach?
Ze školy jsem strach neměla a těším se, až sem budu chodit, protože tady budou i moje kamarádky ze školky Maruška, Baruška a taky Jirka.
Co jste s paní učitelkou zkoušely?
Musela jsem poznat barvy, něco namalovat, taky jsem počítala a stavěla z magnetů.
Řekla jsi nějakou básničku?
Ano, jmenuje se Rampouch dostal rýmu, naučili jsme se ji ve školce.
Víš čím bys chtěla být až budeš velká?
To ještě nevím, ale moc se těším, až se naučím číst a budu si moci sama číst pohádky.
Dostala jsi ve škole něco za odměnu?
Dostala jsem papírového tučňáčka a bonbony.
