Dnes třiadevadesátiletá žena stále vzpomíná na ženy z koncentračního tábora, se kterými přišla ve fabrice do styku. Přes sedmdesát let také uchovává památníček ve tvaru srdíčka, který jí vězněné ženy vyrobily na památku.

Jak dlouho jste byla nasazená? Co jste vůbec tehdy dělala za práci?
Dlouho se mi dařilo se vyhýbat nucenému nasazení. Ale v roce 1943 už to nešlo a musela jsem nastoupit. Pracovala jsem ve fabrice až do konce války. Zpočátku jsem plnila nábojnice střelným prachem, což byla nebezpečná práce. Umím dobře německy, a tak jsem se dostala do kanceláře, kde jsem vypomáhala, a díky tomu se dostala i do styku s vězněnými ženami.

Mohla jste s nimi mluvit? Jak jste jim pomáhala?
Měly jsme přísný zákaz s nimi mluvit. Ale německé dozorkyně byly většinou líné a seděly v kanceláři. Děvčata pracovala za oplocením a ostnatým drátem, který ve fabrice vyrostl. Já jsem jim pašovala ven psaníčka, která posílaly svým nejbližším.

To jste se nebála?
Tehdy jsem se nebála, byla jsem mladá holka, plná energie a elánu. Dozorci na věžích byli staří, vysloužilí esesáci a hulákali poznámky na mladé děvče. Kde jste byla, co jste dělala a tak. Koukali mi zřejmě na nohy a já měla přitom plnou podprsenku psaníček od žen z koncentráku.

Jaký trest za to hrozil?
Ani se mi o tom nechce přemýšlet. Když jsem byla svědkem, jak za každou maličkost dozorkyně surově bily vězněné holky… Jedna z nich si nepatrně zkrátila vězeňské šaty u kolenou a z látky si ušila malou kabelku. Když jsem viděla, jak ji za to esesačky surově mlátily přes hlavu, je mi špatně dodnes (rozpláče se).

I po 70 letech jsou to pro Vás stále emotivní zážitky.
Víte, byla to mladá, krásná děvčata a skončila v koncentráku. Rusky, Polky, Francouzky. Chodily naboso v dřevácích zima nezima. Já jim doma pletla ponožky a nosila je všem, kterým jsem mohla. Většinou kolem dvaceti let jako já. Jedné však bylo čtrnáct, tu jsem si oblíbila.

Rády měly asi i ony Vás? Připravily Vám překvapení.
Jednou ve fabrice kolem nás procházel průvod žen z koncentráku a já ucítila, jak mi jedna z nich něco dává do ruky. Schovala jsem to, srdce mi bušilo, všude bylo plno dozorců. Vyrobily pro mě památníček ve tvaru srdce, v němž mi mnoho z nich napsalo nějaký vzkaz. Psaly obyčejnou tužkou na papír, který sloužil jako karta k munici. Sedmdesát let ho uchovávám a ukazuji občas na školách či přednáškách v Německu. Hodně z toho vybledlo, ale většinou mi holky psaly pro vzpomínku Marii a podobně. Jeden vzkaz však budu mít v srdci navždy. Vzpomínáme na náš strašlivý, ale i krásný pobyt v Holýšově. To mě strašně dojalo. Uměly plést i nádherné věci z ze slámy.

Jaké bylo loučení po válce? Viděla jste se poté s někým?
Byl to fofr. Všude zmatek, vojáci, děvčata zamávala a rozprchla se domů. Poté mě zvaly v dopisech několikrát do Paříže. Jenže po válce to bylo složité. Byla jsem bez peněz, měla jedny punčochy, kde bych vzala na cestu do Paříže? Po letech už zase bylo složité vycestovat za hranice. Ale písemný styk jsme s děvčaty udržovaly. Dnes už jich plno nežije.