Co patro, to nějaká nástraha

První záludnost, nepočítám – li občas planý start, to když startérovi Mírovi Frymlovi selže pistole, číhá na hasiče hned po startu. „Myší díra“, jak říkají úzké chodbě v přízemí věže, a nebezpečný trám v úrovni hlavy. Většina soutěžících se úzkou chodbičkou tak tak prodírá. Následuje „chodská dálnice“, série schodišť se schody, na nichž zásahové boty kloužou. Ve chvíli, kdy už by se většina ze závodníků nejraději viděla v cíli, přichází nejtěžší úsek Výstupu na věž. Průlez u zvonice s trámem, o který si udělal bouli už snad každý Chod. Hasiči to mají o to těžší, že nesou na zádech dýchací přístroj. Kdo se včas nepoloží na bok a neproplazí se tudy v téhle poloze, stoprocentně narazí. Vzpomínám, jak byl odtud v prvních ročnících soutěže slyšet sykot unikajícího vzduchu. Teď už ale mají flašky chrániče. Přesto se tu dají ztratit mnohdy drahocenné vteřiny. Do posledních schodů už pak hasiče žene povzbuzování lékařek v cíli. Pověstné červené tlačítko časomíry se pak mačká různě. Někdo doběhne, někdo sotva dojde, jiný je bere v letu či spíše v pádu, chcete – li. Takový styl alá Jirka Němec z SDH Domažlice.

Co hasič, to jiný styl

Kromě proměn barev ve tvářích soutěžících, od rudé, přes bílou až po popelavou, je různý i styl, jaký závodníci z různých končin volí. Třeba bavorští hasiči jdou jako roboti. Stejně jako při požáru v kouři. Schod po schodu, ale přitom drží strojové tempo. Někteří čeští a moravští borci si zase hadici pokládají na schody nad sebou, aby měli volné ruce. Těmi se pak přitahují a mohou brát schody po dvou, po třech.

Někdo závodí sám se sebou

Někdo závodí, někdo si prostě chce jen sám sobě dokázat, že to zvládne. Jako třeba postarší chlapík z Osvračína, který na mě už na startu působí, že neví, do čeho jde. Mohu se mýlit, ale mám – li pravdu, na ty sobotní čtyři minuty do smrti nezapomene. Extrém mezi všemi je šestinásobný vítěz Výstupu na věž, Tonda Rendl. Před závodem nervózní jako můj vzdálený příbuzný z Hluboké. Zaseknout se o trám u zvonice, byl by snad schopen jej vzít s sebou. Závodníci, co běželi před ním vypráví, že Tonda jí cukr snad po kilech. Letos ale Tonda překvapuje. Rukavice si stáhnul kobercovkou! Musím oželet pár snímků a pomoct lékařkám se stržením izolepy, když mu chtějí změřit tep. Z Tondy to čpí tak, že začínám věřit zprávám závodníků, že požil cukr s francovkou. Tonda nám na vysvětlenou ukazuje kolena. Jsou celá rudá. Z domnění, že si je někde otloukl o schody, nás ale šampion vyvádí! Má je natřené feferonkovou mastí. Přiznává, že to pálí jako čert, ale alespoń ho to prý nutí furt běžet.

Děje se nahoře

O čem Výstup na věž je, uvidíte až v oněch šestapadesáti metrech. Hasiči z pořádajícího SDH Domažlice se tam mají co ohánět. Málokdo ze závodníků má ještě sílu na to dostat ze zad „flašku“. Mnohým je třeba povolit přilbu, protože ruce už prostě nevládnou… Na lavici si různou měrou vyřízené závodníky berou do parády lékařky. Měří jim tlak, tep, saturaci a nevím co ještě. Kdo je na tom opravdu špatně, posedí si. Jen málokdo ale odmítne pár loků sladkého čaje. Každého totiž ještě čeká cesta dolů a myslím, že si to každý sakra dobře uvědomuje.

Dám si alespoň zpáteční cestu

Ta cesta ostatně čeká i mě, chci – li ještě vyzpovídat ty, kteří mají výstup čerstvě za sebou. Nahoře toho totiž nikdo moc nenamluví. Zato se tam ale hromadí dýchací přístroje a hadice. Někteří prostě zpátky zátěž nedonesou. Odhaduji ale, že takových oproti loňsku ubylo. Však se tehdy taky domažličtí hasiči zapotili! Při pohledu na haldu přístrojů svůj odchod všemožně oddaluji. Nakonec ale na mě jedna „flaška“ zbývá. A k ní hned dvě hadice! Pan Jírovec a Maťo mě popichují, před doktorkama dělám ramena. Ta se mi ale svěsí hned o patro níž. Když vysílen klopýtnu, musí pánům nahoře zvonit v uších. Překáží mi brašna s foťákem, kožené řemínky s hadicemi řežou do rukou a flaška na zádech taky zrovna moc nepřispívá ke stabilitě. Kolem proběhnou dva hasiči, než dofuním dolů. Když mi zbývá ke dveřím pár schodů, dávám si taktickou pauzu. Přece se nevyhrnu ven jako sentinel. Nějaká holčina chce vedle mne točit přítele, který má zrovna běžet. Marně se snažím ztlumit funění, aby z toho doma něco měli. I po téhle pauze vycházím z věže notně opotřebován. Do interview se teď nějakou chvíli nepoženu.

Prezident Paroubek je spokojen

V červenobílé avii, která funguje jako hlavní stan časoměřičů, potkávám prezidenta závodu. Září spokojeností. Kromě Čechů a Moravanů vyslaly do Domažlic své zástupce hned tři sbory z Bavorska. „S účastí skoro sedmdesáti hasičů jsem spokojen. Někteří přihlášení sice nedorazili, alespoň tu ale nebudeme dlouho a budeme se moct přesunout ke Kalousovi,“ prozrazuje místo vyvrcholení závodu Miloš Paroubek, který Výstup na věž před lety vymyslel. Dodává, že sehnat sponzory prý bylo letos kvůli krizi složitější, ale i tak prý bude při předávání cen veselo. Kromě pamětních korbelů a triček s emblémem závodu, má dojít i na předání hlavní ceny. Tou je po loňském „horském“ kole starý, vyřazený mrazák. Jak se později dozvídám, Antonín Rendl, jeho nový majitel zareagoval pohotově a vzápětí jej věnoval lékařkám ze záchranné služby do právě přestavované stanice v sousedství staré nemocnice.