Troufám si tvrdit, že většina z vás ještě nikdy na žádné reklamní či prodejní akci spojené s výletem a obědem nebyla. Zato už mnozí z vás někdy vyčetli rodičům nebo prarodičům, jak se nechali napálit a draze pořídili nějakou skoro zázračnou deku, nádobí, žehličku či vysavač.

Proto jsem se jeden podobný „výlet“ rozhodl absolvovat. Ale i já jsem nakonec zvedal ruce, dral se k obálce a chybělo málo, abych se domů nevracel s polštářem, dekou a matrací. Chudší o pětadvacet tisíc korun…

Japonská oáza

Zjistit, co seniory na prodejních akcích čeká, jsem chtěl delší dobu. K činu mě přiměl až letáček nabízející nejen uzené maso s brambory a deset klobás zdarma, ale hlavně návštěvu zámku v Poběžovicích, včetně expozice s japonským domem, čajovnou, prodejnou a galerií v gotickém sklepení.

Můj výlet začal na autobusovém nádraží v Domažlicích. Do autobusu již z větší části zaplněného jsem nastoupil se dvěma dámami. Bráno dle zbarvení porostu hlavy jsem v záplavě šedi patřil k nejmladším účastníkům. Jeli jsme přes Klenčí, otočili se v Postřekově a poté, co jsme poradili řidiči směr, jsme skončili ve Vlkanově na návsi. Tam od každého z nás dostal 89 korun.

Po telefonátu jsme se otočili k vysněnému poběžovickému zázraku zády a zamířili opačným směrem. Draženov – konečná. Chtěl jsem vystoupit, abych v sále zabral místo s dobrým výhledem, ale spolucestující mě káravým pohledem usadili zpět. Na řadě bylo nejprve přivítání jedné z hlavních aktérek akce, pak teprve bylo dovoleno vystoupit. Chvíli před námi dorazily dva plné autobusy lidí z celého Plzeňska.

Usadili nás pomocníci, obsluha roznesla a zkasírovala za piva, kafe. Mnozí měli svačiny a pití s sebou. Pro pořádek je třeba říct, že zázrak se nestal, a z atrakcí slibovaných na letáčku není v poběžovickém zámku takřka nic.

A Roman, hlavní hvězda dne, to na začátku zcela zaplněnému a na avizovaný nádech Japonska uprostřed Evropy natěšenému sálu oznámil. Neřekl už sice, že poběžovická radnice protestovala, když se dozvěděla, jakými nepravdivými informacemi agentura láká na výlet…

Zhacený výlet svedl na bouřku, která děravou střechou jako na potvoru zámek vyplavila. Kdo prý se těšil na výlet, může klidně jít. Nezvedl se nikdo…

Kupovat je slušnost

Místo Japonska slibovaného v poběžovickém zámku se měl o zábavu (podle prvotních informací se jednalo o zábavnou reklamní akci, na které se nemělo nic prodávat, jak Roman slíbil) v závěru programu postarat narychlo pozvaný kapelník.

Od následujících okamžiků se dění v sále začalo natáčet. Dokonale připravený a do posledního detailu „vyladěný lov úspor“ seniorů začal. Zprvu Roman vysvětlil, jak to bude s podobnými akcemi do budoucna, jak se stát VIP klienty (třeba koupí karty za osm tisíc) a jak to je s financováním podobných akcí. Nejčastěji používaným slovem oné půlhodiny bylo slůvko „slušnost“ .

Apelovalo se na slušnost něco si koupit, když už jsme na tak pěkném výletě s obědem. Když jsme se od Romana dozvěděli, že je mezi námi paní, pro kterou byla akce sedmistým třicátým devátým výletem, sál skoro zabučel.

Paní si totiž nikdy nic nekoupila a jak Roman vysvětluje, výlety za ni platí ti, co kupují. A ona ani nemá kousek slušnosti poděkovat jim… No fuj!

Rétor vás uhrane

Poté byla řeč jen a jen o zdraví. Ostatně to měla většina v sále chatrné. I já.

Roman asi nemá doktorský titul, ale váhu jeho přednášce o zdraví dodala slova, že vlastní několik prodejen se zdravotními pomůckami. Pak naplno nechal zazářit své charisma.

Po dvou a půl hodinách řečnění, při nichž si jen třikrát loknul vody, jsem musel uznat, že byl – li mercedes s pražskou espézetkou před hospodou jeho, zasloužil si jej. Gestikulací, mimikou i změnou tempa řeči postupně zatáhl celý sál do děje.

Ochabla – li naše pozornost, hlasitě tleskl nebo prohodil sprostší slovo. Vybídl nás, aby zvedli ruku, kdo má doma nějakou masážní pomůcku, kdo má biolampu a podobně. Vytušil jsem, že se někde v zakulisí v sále natáčeném na kameru mezitím tipovali případní kupující.

A tak jsem zvedal ruce také. Roman přidal i příběhy. Nejprve ten o babičce šetřící si zbytečně do štrozoku. Pak o pánovi, který myslel (jako většina lidí v sále) na potomky. A když prý vše odkázal synovi, ten za ním ani nepřišel do nemocnice.

No má cenu šetřit pro ty nezbedy? Není lepší myslet na svoje zdraví a něco pro něj udělat, třeba si něco koupit?

Matrace nebo lůžko

Pak nastal čas ukázat zlatý hřeb dne. Ve stylu ala Coperfield se rozsvítila světla a mířila na ´oltář´. A pak to přišlo.

Pomocníci strhli přehoz a sál zřel – matraci! Jak jsme se dozvěděli, dobrou na lupénku, cukrovku, bolest kloubů, tuhnutí páteře a podobně. Ze zvedání rukou na fikaně kladené dotazy bychom ji měli mít všichni.

Jak Roman pokaždé podotkl, neuzdraví. Ale pomůže! To je jako že nás nikdo nechce okrást, ale odpomůže nám od peněz, řekl jsem si a usmál se nad tou myšlenkou. Roman asi úsměv viděl, protože hned dal k lepšímu příběh o pánovi, který se na minulé reklamní akci také smál. Pak prý sebou švihnul a jen tak tak se jej Romanovi povedlo vyrvat ze spárů smrti.

Přiblížilo se finále. Roman vybudil pozornost sálu slovy, jací jsou mezi námi zloději, protože na akcích se krade. Vzápětí nás Roman skoro rozplakal příběhem o cukrovkáři v rodině, jemuž nohu nevrátily žádné peníze!

Nakonec nás zpražil. Speciální zdravotní a masážní lůžko používané prý v nemocnicích na západě, nikdo z nás mít nebude. Novinka se teprve začne prodávat a tohle byla přece reklamní akce, ne prodejní.

Cenu Roman říct nechtěl. V sále podle jeho zkušeností seděli i pochybovači, kteří by hned říkali, že se snad zbláznil za takové peníze! A ti by svého souseda, kterému není zdraví lhostejné a uvažuje o koupi, nakazili pochybami. Nakonec se ale podřekne. „Zázrak“ se bude prodávat za cenu kolem sedmdesáti tisíc.

Smím si sáhnout

Sál byl navnaděn. Jenže prodat něco 90 lidem nejde. Proto došlo na obálky. Pomocníci je podle reakcí při přednášce rozdali vytipovaným.

Zkušení matadoři okolo mě před nimi uhnuli pohledem. Na mě, ač jsem se hlásil jako před paní učitelkou Kolomazníkovou, se nedostalo. Naštěstí pán vedle o obálku s údajnou výhrou zájem neměl. Ale kdo ji měl, směl si sáhnout na matraci. Slíbil jsem sousedovi, že si jen sáhnu a vrátím ji. Rozesmál se – prý si ji mohu nechat.

Tísnilo a strkalo se nás kolem toho zázraku, který by měl připravit o živobytí maséry, lékárníky a řádku doktorů, asi dvacet. Jen my jsme mohli pocítit aloe vera, kterou bylo lůžko napuštěno.

No lůžko. Zblízka už mi tak zázračné nepřipadalo. Vypadalo jako matrace pohozená na půdě u babi. Tiskli jsme na lůžko ruce. Roman něco pustil. Matrace vydávala zvuk, jako když tátu zlobil starý kompresor u akvária.

Roman nás ale uklidnil. Kdybychom na lůžku leželi, hluk by zmizel.

Jsem vyvolený

Seděl jsem s asi dvaceti vyvolenými v rohu sálu, ve zpocené ruce obálku, kterou jsem nesměl rozlepit. Ostatní už jedli.

Jedna paní to nevydržela, vzdala se obálky a šla jíst. Nás si po jednom brali za plentu. Asi třikrát se rozhrnula a „výherkyně“ spěchaly ke stolům pro kabelky. Vždy je doprovázel pomocník. Snad aby je nějaký pochybovač na poslední chvíli nezviklal.

Šel jsem poslední. Konečně jsem směl obálku rozstřihnout. Vyhrál jsem úplně všechno!

Zlatou klientskou kartu, speciální polštář, deku, biolampu a šálí mě zrak? Matraci – lůžko! To vše za takřka pětašedesát tisíc korun.

Protože mi na jeho koupi přispěje Evropská unie pětatřiceti tisíci, dělí mě od naprosté nirvány – maličkost. Položit na stůl pětadvacet tisíc korun…