Kolem 12. hodiny jsme byli v cíli, hoši spořádali menáž (kuře, tatranky, limča) a šlo se na skálu.
Lezení si nakonec vyzkoušeli i ti, kteří celou cestu říkali, že lézt nebudou. Někteří těžce překonávali strach, někteří zase udivovali odvahou, nejvíce snad malý Roman Adámek, který dokázal zdolat i těžší lezeckou trasu, přestože nedosáhl na mnohé chyty.
Pokaždé, když se některému adeptovi podařilo zdolat vrchol, zazněl potlesk ostatních chlapců, kteří souboj se skálou silně prožívali. Nakonec se jejich nadšením nechali strhnout i okolo stojící cizí lidé a sousedící skálolezci, kteří kluky pobízeli a tleskali jim také, takže atmosféra byla skvělá.
V 16 hodin jsme museli končit a balit, s čímž se většina nemohla smířit, ale mnohým se únavou třásly ruce a je pravděpodobné, že druhý den ve škole neudrželi propisku v ruce.
V každém případě většina z nich skálolezení, tomuto krásnému sportu, propadla a bude toužebně očekávat, až se podobná akce bude opakovat.
Tímto bych chtěl poděkovat i Martinu Kabourkovi. Když jsem ho s plánem téhle akce zhruba před měsícem seznámil, očekával jsem spíše jeho odmítnutí. Ale překvapil mě ochotou a obětavostí. Navíc zabezpečil veškeré potřebné vybavení a výtečně se zhostil i role instruktora.
