„Náš milovanyj pane presidente! Je hu nás takuvyj staroslávnyj zvyk, že hdyž má náše bulský dívče někoho rádo, vyšije mu z lásky šáteček ha podá mu ho ze srce hupřímnýho na památku. Dělají to teký proto, že praj takovyj šáteček srce k srci přitahuje. Ha že my šickni Vás máme rádi jako žádnýho jinýho na světě, vyšíli sme Vám teký takový šátečky," vítala prezidenta mladá Chodka  M. Verunková z Nevolic.

Husté špalíry obklopovaly ulice od nádraží na náměstí. Po vystoupení ze zvláštního prezidentského vlaku a při cestě kočárem k radnici Masarykovi kynuly davy obyvatel z celého Chodska. Byli mezi nimi členové spolků, školní mládež a stovky lidí v krojích. Jen hasičů ve slavnostních uniformách bylo 506!

„V obrovských masách mu dostavivší se obecenstvo učinilo nadšené ovace. Velebné fanfáry z Libuše, které hrál trubačský odbor Sokola, ozývaly se z věže děkanského kostela a mísily se s radostným voláním Sláva!  a Nazdar!," referoval tehdejší týdeník Posel od Čerchova.

Podle dalších informací z dobového tisku ´město tonulo v moři praporů, když jásavě vítalo milého presidenta´.

Masaryk si z Domažlic odvezl obraz od akademického malíře Malého představující skupinku chodského lidu v krojích před děkanským kostelem. Pobyt prvního československého prezidenta v Domažlicích byl filmován pro tehdejší státní vojenský archiv. Snímek byl promítán hned v následujících dnech v sokolském biografu.