Dnes vám opět přinášíme další díl seriálu Ptáme se za vás. Tentokrát na čtenářské dotazy odpovídal Waldemar Janeček z Domažlic – profesionální voják nasazený v Bosně a Kosovu, trenér juda, pořadatel táborů s vojenskou tematikou pro děti i učitel kurzů sebeobrany.

Chtěl bych se zeptat, od kolika let je vhodné začít u dětí s trénováním juda a zdali můžete poskytnout vaším prostřednictvím nějaký kontakt na kroužek juda.
S judem doporučuji u dětí začít nejlépe tak při nástupu do první třídy, takže někdy mezi šestým a sedmým rokem věku. Měl jsem už i mladší děti, ale ze zkušenosti musím říct, že měly problémy a v tu chvíli to děti přestává bavit a dostatečně se nesoustředí na to, co mají dělat. V začátku toho juda moc není, jsou to převážně hry a soutěže, děti dělají podvědomě takové cviky, o kterých nemusí přemýšlet, ale musí se orientovat, například kde je vpravo, vlevo, dopředu, dozadu, do boku, a tam zpravidla přichází první malé problémy. Dále dostávají 'do sebe' počáteční pravidla soutěživosti a týmové spolupráce mezi sebou. (O kroužku juda se můžete více informovat na www.judoclub-domazlice.cz -pozn. redakce).

Pořádáte vojenské tábory pro děti, čím jsou pro děti prospěšné?
Již druhým rokem pořádám pro děti a mládež víkendové kempy a vojensko-sportovní letní tábory. Musím říct, že jeden z důvodů, proč to dělám, je ten, že alespoň občas dostanu děti od počítačů a jiných druhů zábavy dnešní doby. Dostanou se ven do krásné přírody Českého lesa a na čerstvý vzduch. Naučí se zde základy orientace a pohybu v přírodě. Samozřejmostí je zvyšování fyzické kondice. Celý den děti (a mládež, abych se některých nedotkl) mají program a v něm úkoly, které musí plnit. Není moc času na nějaké to smutnění po rodičích nebo po svém nejbližším kamarádovi, notebooku. Všichni se těší, co bude dál a kdy budou moci plnit další a další úkoly. Takže koho baví vojenství, les a příroda, měl by navštívit naši základnu Eagle base v Caparticích.

Jaké máte zážitky z Bosny a Kosova?
Na tuhle otázku se dá odpovědět buď hodně krátce, nebo bych o nich mohl psát a povídat dny a dny. Jenom vám zkusím přiblížit první pocity, kterých se mi dostalo krátce po příletu do země, kde nedávno zuřila krutá válka a umíraly stovky a tisíce nevinných lidí, tak jak to ve válkách zpravidla bývá. Dnem i nocí slyšíte střelbu a výbuchy partyzánských nepokojů. Bojovníci, kteří nechtějí respektovat, že je konec války, chtějí si nadále vyřizovat své problémy a porušovat striktní nařízení NATO, vlády své republiky a dalších organizací. Z toho plynou různá embarga, postihy a samozřejmě to všechno udržuje vroucí krev mezi národy, které spolu žily a prolínaly se životem a smrtí nespočet let. A v tu chvíli se tam ocitne člověk, třeba jako jsem já, člověk, kterému do toho nic není. Ale člověk, za kterého jsou místní obyvatelé nesmírně vděčni a lidé mu děkují, za to, že jim pomáhá živit a oblékat jejich děti, aby v zimě nezmrzly a měly něco málo do úst. To je jeden můj postoj a pocit a samozřejmě tvrdá zkušenost.

Byl jste v Afghánistánu? Jaké to tam bylo?
V Afghánistánu jsem nebyl. Byl jsem jednou nominován, ale okolnosti tomu tak nahrály, že jsem se téhle mise zatím nezúčastnil.

Proč učíte judo a ještě kurz sebeobrany? Není judo sebeobrana?
Proč učím judo? Judo je víc než sport, je to záležitost na celý život. Je to studium, které má hluboké kořeny a kulturu. S judem se dá začít v každém věku! Kurzy sebeobrany pořádám většinou pro ženy a dívky bez omezení věku. Učím ženy jak se ubránit na ulici ale i například v restauračních zařízeních a také ve stísněných prostorech, kde není moc místa na úder či kop. Rozdíl mezi judem a sebeobranou: judo je sport, který jako jiný má svá pravidla, v judu například nemohu svého soupeře uhodit do obličeje či genitálií, v tom je jeden z mnoha rozdílů. Pokud v judu zvítězím nad svým soupeřem, tak i přes jeho porážku ze zápasiště odcházíme (většinou) oba dva po svých. Totéž nemohu říci u zápasu, který se odehrává na ulici, kde na mě utočí neznámý útočník, a já se bráním. V sebeobraně dochází zpravidla k nějaké tělesné újmě. Je to zápas – boj bez pravidel!

Být vojákem musí být podle mě strašná práce, má vůbec nějaké světlé stránky?
Být vojákem-profesionálem považuji za zaměstnání jako každé jiné. Jako v každé profesi musíte v něčem vyhovovat a splňovat nějaké parametry. U vojáků je těch kritérií o něco více než u jiných pracovních pozic. Já občas použiji slovní obrat, že jsme taková „ochranka státu", která je placena z peněz daňových poplatníků. Taková „ochranka" musí být disciplinovaná, vycvičená a hlavně kdykoli připravená na to, k čemu je určená, a to je především ochrana státu. Dnešní armáda je také cvičena k tomu, aby dokázala pomáhat civilnímu obyvatelstvu v mnoha směrech, například u živelných kalamit, humanitárních civilních pomocí, v přepravě vzduchem i po zemi a v mnoha dalších. Světlé stránky v mém každodenním životě vojáka jsou ty, že mohu tuto profesi vykonávat a předávat své zkušenosti mladším kolegům.

Doporučte nějaký účinný trik nebo chvat, když je na vás nějaký ožrala v hospodě fakt agresivní (stalo se to nedávno přítelkyni).
Nebudu vám zde dalekosáhle popisovat, co s ním máte udělat, jak ho zpacifikovat atd. Zde nejde o to, abych vám poradil kopněte ho do rozkroku a hotovo. Záleží na mnoha okolnostech! Určitě vám mohu poradit, pokud to jde, vyhněte se takovému střetu, jděte pryč, utečte, křičte o pomoc. Když už se tomu prostě nedá vyhnout, nezmatkujte a snažte se racionálně myslet, útočníka nedrážděte, buďte pokorní, sledujte jeho pohyby a okolí. Jak budete moci, utečte a vyhledejte pomoc! Jestli se budete do budoucna chtít nějakým způsobem připravit, navštivte nějaký kurz sebeobrany, nebo se zastavte za mnou – najdete mě pravidelně v tělocvičně Komenského 17 v pondělí a čtvrtek od 19 hodin. Věřte, že to je spousta času tréninku a drilu! Štěstí přeje připraveným!

Zabil jste někoho? Nemíváte občas zlé sny?
Tak za tuhle otázku jsem opravdu rád! Nikdy jsem nikoho nezabil! Vlastně občas zabiju své tchýni nějakou tu starou slepici, abych zkrátil jejich utrpení (smích). Lidé se mne občas na tuhle otázku ptají a ten, kdo se ještě nezeptal, se dřív nebo později zeptá. Zčásti tuto otázku chápu, ale občas jsem myslel na to, kdyby ano, co by to změnilo, byl bych oblíbenější nebo naopak? Nebo by se změnilo něco úplně radikálně, tak, že by mi to změnilo život? Byl jsem cvičen a trénován na mise, kde tohle hrozilo, a připravenost byla mým každodenním chlebem. Byl a jsem připraven na to, že bych musel někoho zabít, je to má profese. Na tohle musí být připraven například policista, který u sebe neustále nosí zbraň. Zbraň je původně určena k zabíjení, prostě to tak je. Jsem ale rád, že zatím tuto zkušenost nemám! Zlé sny nemívám. Spím relativně dobře. Samozřejmě si občas zavzpomínám, třeba se svými přáteli a známými, když jim ukazuji fotky z misí.