Prožívali jsme tento rok hrozné chvíle. Již 21. května vypukla mobilizace. Pak se to trochu uklidnilo. Ale ne na dlouho. Dne 21. září byla druhá, na kterou jen tak nezapomeneme. Třeba naši hoši šli s velkým nadšením, ale vraceli se zklamáni.

Co jim bylo vše platné, když museli opustit svoje místa, kryty, kde již cekali na každý moment, kdy mají začít střílet do našich nepřátel. Mnohý se vrátit nechtěl, ale musel. I my, co jsme byli doma, jsme prožili v září hrozné chvíle.

Každý zazdíval, co mělo nějakou cenu, kupříkladu peřiny, prádlo, šaty, někteří i nábytek. Však i my jsme byli mezi nimi a zazdili jsme něco do komína. Jen nejnutnější prádlo, šaty, boty a peřiny, co jsme mohli unést, jsme si vzali s sebou a odjeli jsme pryč. Každý měl svůj raneček a ujížděli jsme od hranic dále.

Děti měly svoje věci a učení, kdyby se byly ztratily, aby se měly do čeho převléci. I matka chudák byla napakovaná. Děda a Toník zůstali v Domažlicích. Byla to panika hrozná, nikdo nevěděl, kdo s kým je. My jsme odjeli za Příbram do Lazska k jedněm známým mé švagrové.

Byli to moc hodní lidé a přijali nás s ochotou. Děti chodily chudáci přes hodinu do Milína do školy a já s Jozou jsme chodili lidem dobývat brambory. Byli také rádi, protože měli muže narukované.

V Plzni jsem viděla na nádraží Andu Hájkovou. Bylo již vše připraveno k tomu nejhoršímu a my jsme byli smířeni s tím osudem, že bude válka. A zatím byl mír a odebrali nám Němci Sudety.

S tím jsme se trochu smířili a byli jsme i rádi, že se té německé holoty zbavíme. Vždyť Hitler prohlásil, že si ani s jedním Čechem nebude špinit ruku. A byla to jen jeho prolhanost. Zabíral i naše úplně české vesnice, kde neuměli lidé ani slovo německy.

Nejdříve si zabral ta místa, kde jsme měli uhelné doly, a zkrátka kde cítil, že něco máme, aniž by dbal na národnost. Ta rána se však také zacelila, ale to, co nás nejvíce bolelo, to bylo, když zabírali Chodsko. Bylo to o Martinském jarmarce. Byla jsem právě také na náměstí, když jsem slyšela rozhlasem, ve kterých vesnicích se nám ta lůza roztahuje.

Co to bylo pláče a nářku, však i muži se neudrželi od pláče, když slyšeli na naší věži, jak zvoní umíráček a loučí se s tak krásným, nám k srdci přirostlým Chodskem. Ztratili jsme Čerchov, ten krásný Čerchov, na kterém jsem vyrostla, znala každou pěšinku, a dnes je nám v cizině.

Je to hrozné na vše vzpomínat. Jak muselo být těm našim chudákům, když jim odebírali ti lotři tak krásné vlajky a dávali je do těch špinavých a nečestných rukou. O tom by mohla mluvit teta z Hadrovce. Ta je prosila, plakala, ale nebylo jí to nic platné a musela jim naši vlajku dát.

Mysleli jsme, že už bude mít dost, ale nespokojil se ten zloděj s tím, co již měl, a zabral nás Čechy i s Moravou. Slovensko od nás odpojil a nás spolknul celé, i dnes patříme všichni pod něj. Snad nám dá Bůh a my budeme zase svobodní.

Vždyť není možné, aby když někdo dělá něco nečestného, měl stále při všem štěstí. Musí na toho lotra přijít něco a musí mu být za nás zaplaceno i s úroky. Vždyť Bůh je mocný a spravedlivý a my musíme doufat,že nám nedá zahynout.

Vzpomínku zapsala v Domažlicích pro děti v roce 1939 Anna Krejsová.

Čtenář reportér - Svatopluk Krejsa