I oni se mnohdy nedokážou vyrovnat s tím, co se stalo, a potřebuji péči odborníků. Byť jsou sami nevinní, procházejí si doslova peklem.

„Nikdo si nedovede představit, když v noci drhnete dřevěnou podlahu od krve své dcery a slzy vám padají z očí do stejných míst na podlaze, aby další členové rodiny neviděli následky toho strašného činu a mohli vstoupit do domu. S manželkou jsme nebyli schopni ničeho. První dny po tragédii jsme jen seděli doma, brečeli a ptali se, proč se dceři taková tragédie stala,“ svěřil se Deníku otec zavražděné školačky.

Z našeho dítěte je vrah

S krutou zprávou tehdy nebojovala jen jeho rodina, ale i blízcí mladého vraha. „Oba vysokoškolsky vzdělaní rodiče, kteří se snažili vychovávat z dětí dobré a slušné lidi, prostě normální a fungující rodina, matka učitelka ve škole… A bez jakýchkoli varovných signálů je jednoho dne potkala tragédie, ve které se jejich syn stal vrahem. Tahle strašná událost zničila rodině úplně všechno, z minuty na minutu,“ řekla k případu policejní psycholožka Romana Morongová.

„Jejich syn se dopustil činu, který je nekonečně špatný a zlý a pro který nelze najít ani při velkém úsilí omluvu či pochopení. Rodina kvůli tomu tehdy řešila, jak vůbec žít dál… Zda se mají odstěhovat, kam a na jak dlouho zmizet z očí sousedům, kolegům, přátelům. Jak ochránit další členy rodiny před reakcemi okolí," popisovala těžká dilemata policejní psycholožka, která je zároveň vedoucí týmu krizové intervence krajského policejního ředitelství v Plzni.

Sestra vraha: Přišel v noci a pral krvavé prádlo

To, že je velmi složité srovnat se s tím, že váš blízký spáchal závažný zločin, potvrdili Deníku pod příslibem zachování anonymity i dva lidé, kteří to zažili na vlastní kůži.

„S bratrem byly problémy už od mala. Máma, která na nás byla sama, na něj nestačila. Pustila ho na půl hodiny ven, on stihl podpálit stodolu a za půl hodiny se doma zase hlásil. Už od malička jsem se ho bála, ubližoval mně i mámě,“ líčí Západočeška. Když se její bratr stal vrahem, bylo jí osmnáct. Okamžik, kdy se to doma dozvěděli, jí z paměti nikdy nezmizí.

„On tehdy šel chlastat a když přišel v noci domů, dal si do pračky věci a začal prát oblečení od krve. To vzbudilo mámu. A najednou zvonili policisti a šli si pro něj,“ vzpomíná. Doma se se situací těžko vyrovnávali. „Máma z toho byla hodně špatná, musela brát prášky na nervy a měla strach, co lidi. Ale naštěstí to nebylo tak zlé. Máma ho úplně nezavrhla, posílala mu do vězení balíky, ale ta vražda pro ni byla poslední rána a zemřela, ještě než se vrátil,“ vzpomíná žena.

Když si její bratr odpykal trest, jela ho s partnerem vyzvednout z vězení. „Měli jsme ho pak pár dní doma, to byly bezesné noci. Pak jsme mu naštěstí zařídili ubytovnu. Od té doby se nevídáme. Jmenujeme se naštěstí každý jinak, tak se před všemi snažím utajit, že to je můj bratr. Píší o něm bohužel často, teď je zase ve vězení, ubližoval lidem,“ uzavírá.

Těžké okamžiky prožil i muž, jehož bratr se dopustil sexuálního deliktu. „S bráchou jsme se měli rádi, vždy jsme spolu vycházeli dobře. A pak jako blesk z čistého nebe přišla zpráva, že zneužil dítě. V novinách ho sice nejmenovali, ale v Čechách se nic neutají, a tak to za chvíli všichni věděli. Bylo to hrozné, já jsem nikdy nic špatného neudělal, ale kvůli bratrovi se ke mně a mé rodině někteří chovali fakt hrozně, odplivávali si, nadávali do pedofilů. Zvažovali jsme, že se odstěhujeme z místa, které máme moc rádi. Vůbec jsme tehdy nevěděli, co dělat, jak se máme chovat k lidem a hlavně k bráchovi. Naše vztahy to navždy narušilo,“ přiznává.

Policejní krizoví interventi, kteří poskytovali pomoc i v případu vraždy studentky, jsou po činu první, kteří nabízí pomocnou ruku. Obětem či jejich blízkým, ale jak již bylo uvedeno, někdy i příbuzným pachatelů či dokonce i přímo aktérům např. nedbalostních trestných činů.

Jsou přitom známy i případy, kdy blízcí pachatelů nedokázali s tím, co se stalo, žít a spáchali sebevraždu. Příkladem je manželka jednoho západočeského vraha.

Pocity viny

Nejde přitom jen o vraždy či znásilnění. „Mohu uvést také příklad dopravní nehody s tragickými následky, při které auto usmrtilo dvě malé děti. V tomto případě moje pomoc primárně směřovala mamince dětí. V dalších dnech však byla podpora poskytnuta i řidiči a rodině řidiče, kterým byl mladík, jenž tragédii způsobil. Řidič nebyl pod vlivem drog ani alkoholu a v celé události sehrál svoji roli jiný negativní faktor. I v tomto případě se z minuty na minutu navždy a zásadně změnil život obou rodin,“ uvedla Morongová.

Právě rodiče, jejichž dítě něco takového udělalo, potřebují často odbornou pomoc. „Trpí pocitem viny, že něco udělali špatně nebo že neudělali pro své dítě dost. Často se ptají, co mohli udělat líp a jinak, jestli tomu mohli zabránit, jestli to mohli výchovou změnit. Osobně tomu říkám sebemrskačství, tedy týrání sebe sama výčitkami svědomí,“ líčila Morongová.

Upozornila i na fakt, že policejní psychologové fungují jako první psychická pomoc a pak zasažené přesměrují na organizace, s nimiž dlouhodobě spolupracují, v Plzni např. Plzeňskou zastávku či Terénní krizovou službu.

Na závěr má psycholožka jednu výzvu ke všem, kterým tragická událost zasáhla do života. „Neobávejte se vyhledat odbornou pomoc, jsou prostě situace a události, na které naše psychika nemůže být nikdy dostatečně připravená.“