“Přišlo mi samozřejmé, že my zdravotníci nemůžeme být lhostejní k násilí na nevinných lidech,” vzpomínal domažlický lékárník a bývalý lékař Hynek Faschingbauer.

Studentské shromáždění svolané na 17. listopadu 1989 vyhlížel s nadějí ve změnu, a byť kvůli práci nemohl jet do Prahy, na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky hltal každou zprávu o dění v hlavním městě. Když se o víkendu doslechl o stávce studentů a divadel a o vzniku Občanského fóra, řekl si, že není na co čekat. Pracoval tehdy jako anesteziolog v domažlické nemocnici a za zdravotníky sepsal prohlášení odsuzující zásah na Národní třídě.

“V pondělí ráno jsem to podepsal, byli jsme v té preambuli ještě s kolegy Volákem a Šauerem. Zeptal jsem se pana primáře, jestli by za mě nešel na sál, že bych s tím obešel nemocnici.” Podepsaly prý tři čtvrtiny lidí; dvacet procent souhlasilo, ale bálo se, zbylých pět ho nevybíravě vyhodilo. Následujícího dne podpisové archy odvezl do Prahy. Odevzdal je v Melantrichu na Václavském náměstí vydavatelství Svobodného slova, které od počátku revoluce přinášelo necenzurované informace.

Atmosféra v centru Prahy ho ohromila, nepopsatelné pocity zakoušel při davovém zpěvu hymny i při skandování hesel žádajících svobodu. Do paměti se mu zapsala také drobná epizoda z ulice Na Příkopech, kde švadleny oděvního družstva vyráběly trikolóry a z druhého patra je házely lidem.

Domů se vrátil s letáky, plakáty a odhodláním rozhýbat i poklidné Domažlice. Primář ARO Petružálek mu znovu vyšel vstříc a dal mu náhradní volno, takže hned ve středu začal organizovat stávku. Dozvěděl se, že místní gymnazisté mají toho dne jakousi kulturní akci, a tak jednoho z kamarádů svého mladšího bratra požádal, aby na akci přečetl prohlášení pražských studentů a vyzval ke stávce. “Samozřejmě to tam vzbudilo velký ohlas, Státní bezpečnost to hned věděla,” shrnul Hynek Faschingbauer, který tehdejšího gymnazistu Víta Podestáta instruoval, aby ho v případě potíží neváhal označit za iniciátora.

Ilustrační foto
Přepadli a okradli seniorku. Násilníci už jsou ve vazbě

Odpoledne se s vlajkou schovanou pod bundou vypravil na domažlické náměstí Míru, kde se měla konat ona první protirežimní demonstrace. “Když jsem se ohlédl, viděl jsem, jak lidé vycházejí z toho domažlického podloubí, kde nebyli vidět. Najednou za mnou šel skoro dav.” Toho dne si vzal slovo jako jediný řečník. Popsal dění v Praze, přečetl prohlášení domažlických zdravotníků, pražských divadel, škol i Občanského fóra; citoval ze Všeobecné deklarace lidských práv, k jejímuž dodržování se československá vláda zavázala. Zakončili zpěvem hymny a provoláním, že druhý den se sejdou znovu.

Ve čtvrtek se osmělili už i další řečníci: promluvil doktor filozofie Stanislav Volák i dělník Míra Svatoš, tehdy člen komunistické strany. “Byli jsme rádi, když jsme mohli ukázat, že i komunista prohlédl,” komentoval Faschingbauer, který o den později, v pátek 24. listopadu, vyhlásil, že zakládá místní odnož Občanského fóra. “Zároveň jsem poděkoval i kolegyni, která mě vystřídala ve službě, a řekl jsem, že se vracím do nemocnice.”

Kolem osmé hodiny večerní mu do práce kdosi telefonoval. “Vzrušený hlas říkal: ‚Honem musíš přijít sem na náměstí.’ Já říkám: ‚Proč? Nemůžu, jsem ve službě v nemocnici.’ ‚Tady jsou zase lidi, my tě tady potřebujem.’”

Naštěstí hned prohlédl, že jde nejspíš o provokaci Stb, a neuposlechl, ani když byl žádán, aby přišel alespoň k zadnímu východu z nemocnice a “přinesl materiály”. Na náměstí pro jistotu vyslal kamaráda, který se přesvědčil, že se tam opravdu nic neděje. “Byli by mě zřejmě násilím naložili a někam odvezli, tak jak to dělávali. Zmláceného by mě vyhodili někde 50 kilometrů daleko v lese a já bych měl samozřejmě obrovský průšvih, že jsem opustil ve službě nemocnici.”

Šlo zřejmě o poslední pokus, jak ho zdiskreditovat a zbavit se člověka, který se jasně stával vůdčí osobností revoluce v Domažlicích. Nepovedlo se a věci se i zde nezadržitelně řítily kupředu. Vrcholem revolučních dní byla generální stávka 27. listopadu.

Kristýna Himmerová, Post Bellum