Rozhodl jsem se vyrobit poštovní schránku. Z papírové krabice. Možná to není náročná, složitá, vzrušující, nebezpečná a vlastně ani příliš zajímavá práce, šel jsem ji ale dělat tam, kde je důležitá – do klubovny Volnočasových klubů Duha pro handicapované ve Školní ulici v Domažlicích.

Schránku jsem samozřejmě nevyráběl sám, v klubech pro handicapované se všechno dělá společně, v tom koneckonců spočívá jejich smysl – preventivně pomoci mentálně postiženým klientům a lidem s psychiatrickou diagnózou v tom, aby se necítili vyloučeni ze společnosti a aby v klubovně našli místo, kde se mohou seberealizovat a kde mohou trávit volný čas jako členové určité komunity.

„Schránku uděláme technikou kašírovaní, takže budeme potřebovat roztrhané noviny, štětce a spoustu lepidla,“ instruovala mě Iveta Procházková, sociální pracovnice a vedoucí klubů, a dala mi kanárkově žluté náhradní tričko, protože až skončíme, budu prý vypadat ‚jako prasátko‘. Připadal jsem si jako zpátky ve škole na hodinách výtvarné výchovy.

Iveta vystudovala sociální práce na domažlické ´vošce´ a do práce v klubovně se těší každý den. O celkem čtyřiadvacet klientů se stará společně s Májou Landkammerovou, Evou Pfeiferovou a dvěma dobrovolnicemi, Lenkou Deckerovou a Jindřiškou Matulkovou.

Do společné výroby poštovní schránky jsem se pustil mimo jiné i s handicapovaným Jakubem Kůgelem a Markétou Tomanovou.

Markétka chodí společně s Kubou do Základní školy praktické v Poběžovicích, oba jsou z Domažlic a po škole často zamíří rovnou do klubu.

„Jsem tady moc ráda. Baví mě navlékat korálky, ráda zpívám, jezdím na tábory a výlety, hraji Člověče, nezlob se a dávám pozor na Kubu, aby nešvindloval. Holky jsou na mě hodný a když mi ukáží, jak na to, tak i sama šiji,“ chlubí se Markétka. Brzy jí bude dvacet tři let, stejně jako Kubovi.

Nejprve jsme společně natrhali na proužky několikery noviny, k čemuž jsem poskytl i svůj aktuální výtisk Domažlického deníku, abych si mohl se škodolibou radostí roztrhat své vlastní články. Následně se ostatní pustili do natírání jednotlivých proužků lepidlem, až byly celé nasáklé a já je pak lepil na tělo papírové krabice.

„Dej tam víc lepidla, Kubo, ty jen povídáš a vůbec nedáváš pozor,“ popoháníme s Májou neustále vtipkujícího a nesoustředěného Kubu. Zato Markétka se do natírání každého proužku pouští s poctivou pečlivostí, kterou by si pochvaloval každý zaměstnavatel. Iveta s Májou na své klienty přitom neustále dohlížejí.

„Někomu stačí jenom poradit a zvládá většinu věcí sám, někdo potřebuje pomoci s navlékáním korálků, někdo třeba nezná barvy. Často klienti nemají moc dobrou motoriku a musíme jim pomáhat téměř se vším. Ale i kdyby při šití zvládli jenom to, že dovytáhnou jehlu z již prošité látky, je to pro ně důležité zapojení se do činnosti,“ vysvětluje mi Iveta. Divím se, že i tak málo může přitom znamenat tak hodně. Nálada při lepení obyčejné papírové schránky se začíná měnit v důležitý úkol, který má smysl a v přítomné společnosti se stává i příjemnou zábavou.

„Výsledky našich aktivit nejsou vidět hned, ale třeba po půl roce jsem zjistila, že se někdo díky naší práci naučil například stříhat papír, i když nám jeho rodiče říkali, že je to marné a že se jejich dítko takovou věc naučit nedokáže. Z toho pak má člověk ohromnou radost,“ říká Iveta a pokračuje: „Když u nás rodiče vidí něco, co jsme vyráběli, často nechtějí věřit, že to jejich děti dokázaly. Zvykli si starat se o ně i tehdy, kdy by to možná nebylo potřeba. U nás v klubu potom zjistí, že si jejich potomek zalít čaj a namazat chleba přeci jen dokáže.“

Zjistil jsem, že ke každému handicapovanému je zapotřebí přistupovat jinak – někdo pochopí, pokud si děláte legraci a někdo ne. Někoho se můžete dotknout a jinému to není příjemné. Někdy je třeba zvýšit hlas, aby vás všichni dobře slyšeli, některé klienty to však může rozrušit. „My se musíme umět orientovat v tom, co komu vadí. Klienty máme mezi sebou rozdělené tak, že sice máme povědomí o každém z nich, ale pak máme každá ty ´své hlavní´, kterým musíme opravdu dobře rozumět, jejich postižení, jejich potřebám,“ říká Iveta.

V Duze se každý den něco vyrábí, hrají se hry, zpívá, pořádají se výlety a zájezdy.

V klubu se cítím příjemně, jsem tam však pouze na návštěvě. Nedocením náročnost této práce, nemusím se každý den zodpovědně starat o své svěřence a následně si brát práci i domů. Nemusím ve svém osobním volnu shánět nejrůznější přírodní materiál pro chystané výrobky, trápit se nízkým rozpočtem a připravovat se na další den neustálým hledáním a vymýšlením nových a nových aktivit, do kterých klienty zapojit. Ani nemusím být při zodpovídání nekonečně se opakující řady všetečných otázek obrněn bezednou trpělivostí a vlídností, tolik vlastní pracovnicím domažlické Duhy. Není to těžší nebo lehčí než jiná povolání, je to prostě jiné. Více než jiné profese je však tuto třeba dělat se skutečnou láskou.

Iveta svou práci vždy vidí z té lepší stránky. „Někdy to může být náročnější než jindy, ale vždy je to radost. Každý den dělám něco trochu jiného a nesedím jen zavřená někde v kanceláři. Do práce se každý den těším, víc si ani nemůžu přát,“ říká.

Když byla schránka pečlivě polepená několika vrstvami novinového papíru, získala zajímavý ‚kašírovaný‘ vzhled a stačilo jen počkat, než zaschne. Všichni v klubu jsme se nemohli dočkat až ji umístíme před dveře a dostaneme do ní první dopis či přáníčko od některého z kamarádů Duhy.

Jedná se bezpochyby o nejhezčí kašírovanou poštovní schránku, jakou jsem ve svém životě vyrobil. Byla to maličkost, ale vyrobil jsem ji s lidmi, kteří maličkosti dokáží ocenit a radovat se z nich tak, jak jsme my ostatní už možná zapomněli.