Akt složení manželského slibu si připomněli v kostele sv. Anny na Tanaberku, což je stejné místo, kde si 27. července před pětašedesáti lety řekli své první ano.

Dnes je paní Radlingerové třiaosmdesát let a jejímu muži o čtyři roky více. Společně vychovali dva syny a dceru a dnes se těší z osmi vnoučat a jedenácti pravnoučat, k nimž zanedlouho přibude dvanácté. Díky péči svého vnuka žijí doma a mohou se věnovat jeden druhému.

„Měli jsme pěkné manželství a jsme rádi, že můžeme být spolu tak dlouho. Oběma nám velmi brzy zemřely maminky, proto jsme se brali hodně mladí a vytvořili jsme si spolu domov, který nám jako dětem tak chyběl,“ vzpomínají Radlingerovi.


Seznámili se u muziky a brali se rok po válce. Bída a dřina je provázela na každém kroku. Pracovali jako soukromí zemědělci, a tudíž neměli nárok na mateřskou dovolenou ani přídavky.

„Nikdo nám s ničím nepomohl a výhody jsme neměli žádné. Děti jsem brala s sebou na louku a tam na ně někdo dohlížel. Dcera se mi narodila devátého prosince a já i ve velkých mrazech už na Nový rok musela krmit prasata. Nebylo to lehké, ale byli jsme spolu a to nám stačilo,“ vzpomíná paní Marie.


I dnes, když už jim tak neslouží zdraví, si spolu s dědečkem rádi přečtou noviny, uvaří si bylinkový čaj a dají si spolu štamprličku becherovky.
Své pětašedesáté výročí svatby oslavili s celou rodinou a popřát jim přišli i zástupci obce.

„Myslela jsem, že pojedeme na Hrádek, který jsem chtěla ještě naposledy vidět. Jaké bylo ale překvapení, když nás děti odvezly na svatou Annu a připravily pro nás krásný obřad se vším všudy. Měla jsem dokonce i svatební kytici,“ říká spokojeně paní Radlingerová.


A jaký je její recept na šťastné manželství? „Ten asi neexistuje. Ale opravdová láska dokáže všechno překonat a odpustit. My jsme také neměli na růžích ustláno a zažili jsme nějakou tu bouřku. Ale dnes je všechno odpuštěno a jsme rádi, že když už jsme na světě tak dlouho, že tu můžeme být spolu,“ dodává.