Život majielů pouťových atrakcí je však spjat se stálým putováním, nekonečnou dřinou a odpovědností.

Jedním z těch, kteří dokázali překonat různé překážky a své řemeslo nikdy nepřestali milovat, je padesátiletý Rudolf Lagron z Domažlic.

Vaše rodina je už dlouhá léta spjatá s provozováním pouťových atrakcí na Domažlicku. Kde má vaše rodina kořeny?
Nechali jsme udělat rodinný strom života a zjistili jsme, že první Lagron v roce 1715 pocházel z Dřešinek u Volyně. Jak šel čas, další rodina se usadila v Katovicích u Strakonic.

Jak se vaše rodina dostala k tomuto povolání?
Jsme vlastně původem loutkoherecká rodina. V dobách kdy ještě atrakce podobného druhu jako nyní neexistovaly, jezdili naši předci hlavně po jižních Čechách a hráli loutkové divadlo. To přetrvávalo až do té doby, než ho nastavenými podmínkami zlikvidoval minulý režim.

Loutkové divadlo vaší rodiny se zachovalo až dodnes. Který z vašich nejbližších předků ho ještě hrál?
Hrál ho ještě můj dědeček. Já jsem viděl jen jedno z posledních představení v Újezdě. Doma nám dětem ale hrával děda divadlo často. Loutky byly krásné až osmdesát centimetrů veliké. Před patnácti lety bylo vystavené v muzeu v Domažlicích. Patří mému strýci Josefovi, který ho jako nejstarší syn zdědil.

Kdy se tedy začala rozbíhat podoba vašeho dnešního podnikání?
Pouťové atrakce se začaly objevovat až v druhé polovině devatenáctého století. A v té době už jméno Lagron začalo patřit k pouťovým atrakcím.

Kdy se vaše rodina poprvé objevila na Domažlicku?
V Domažlicích žijeme už od padesátých let minulého století. V té době také přišla kvůli znárodnění naše rodina o veškeré atrakce a museli začít znovu od píky. UŽ tehdy jsme měli ruské kolo, houpačky, střelnice a autodráhu a nebylo nám prakticky nic, kromě jedné staré maringotky.

Jak jste se znovu dokázali postavili na nohy?
Zhruba po deseti letech odkoupil můj otec asi za čtyřicet tisíc z Parku kultury a oddechu v Plzni zpět svou autodráhu, která však byla úplně zničená. Opravil ji a začali jsme znovu. Na dvoře jsme znovu vyrobili houpačky, maringotky, kolotoče a autodrom, který funguje dodnes.

Jaké atrakce vlastní vaše rodina dnes?
Autodrom, řetízkový malý a velký kolotoč, houpačky, zvonkovou dráhu a samozřejmě střelnice. Všechny atrakce jsou ještě původní a nikdy se na nich nestalo žádné neštěstí.


Jak vypadá život vaší rodiny během roku?
Dá se říci, že jsme od dubna do listopadu na kolech. Přes zimu se staráme o údržbu atrakcí a připravujeme zboží do střelnice.

Uživí vás toto podnikání a kolik lidí pro vás pracuje?
Řemeslu se věnuje celá moje rodina. To znamená moje manželka dva synové,snacha a já. V létě bychom to sami nezvládli, proto nám pomáhají brigádníci. Atrakce nás uživí tak přes léto. Stěžejní jsou pro nás vlastně tři poutě v roce a to v Domažlicích, Staňkově a Poběžovicích. Pokud se nepovede počasí, jsme vlastně bez výdělku.V zimě chodí chlapi normálně do práce. Ve volném čase se pak staráme o veškerou údržbu atrakcí, abychom byli do jara opět připraveni vyjet. Každý z nás musí umět několik řemesel.

Na Sokoliště najíždíte před chodskými slavnostmi už týden dopředu, proč tak brzy?
Jednu velkou atrakci, jakou je třeba autodrom,nebo zvonková dráha, stavíme ve čtyřech lidech od rána do večera dva dny.

Mnozí lidé si stěžují, že jsou atrakce rok od roku dražší. Co se vlastně v cenách odráží?
Pokud budu mluvit jen za sebe, tak konkrétně na našich atrakcích jsou ceny už několik let stejné. Cena zahrnuje, práci dělníků na stavění atrakcí, naftu, nekonečné revize.Platit se musí samozřejmě za místo, autorská práva za hudbu, kterou pouštíme, elektriku, školení obsluhy, údržbu a spousta dalších a dalších věcí. Je pravda, že toto řemeslo z nikoho neudělá milionáře a výdělek je vždycky nejistý, ale já ho mám rád a jsem velice potěšen, že v něm chtějí pokračovat i moji synové, kterým je pomalu předávávám.

Spousta lidí přišlo letos o zaměstnání. Upadl zájem o atrakce?
Od jara je znát, že lidé mnohem více šetří. Výdělky jsou oproti předchozím letem sotva poloviční. Ale jak už jsem říkal, to už je naše riziko povolání. Museli se s tím vypořádat generace před námi, tak to snad dokážeme my také. Je pravda, že ze čtyřech dětí jsem u toho vydržel sám.