U stolku si vyzvedávám materiály se snímkem Antonína Zápotockého mezi pohraničníky či anketou s herečkou Jiřinou Švorcovou, tvůrcem Majora Zemana Jiřím Sequensem, názory několika generálů ve výslužbě a oponenturou článku Pavla Mandyse „Komunisté byli svině – ale co dál?“.

V sále už to vře. Nově příchozí se zdraví s již usazenými druhy. Využívám ruchu a u Krmelce, jak se říká baru v sále, objednávám turka a kolu. Nevím, jestli se sem tenhle nápoj původem z imperialistické Ameriky hodí, a proto při objednávce ztiším hlas. Ale pán vedle si objednává sprite, takže tuhle falešnou obavu zapláchnu vydatným douškem silné kávy.

Ač se usazuji stranou, jsem brzy odhalen. Hlava psíka nepomohla. Kráčí ke mně trojice starších pánů. Inu, je to setkání strážců… „Co tady děláte?,“ pouští se do mě první. Nadechuji se k odpovědi, ale druhý ze skupiny mě předběhne. „Bude na nás kydat špínu.“ Oháním se povinností informovat. „Takhle ne, pánové! Na vaši žádost jsme otiskli pozvánku, proto jsem se přišel podívat…“ Nevěří mi. Skupinku odrazuje až moje napůl výhružka, napůl nabídka, že „teda mohu klidně jít.“ Přemýšlím, co by bylo, kdyby mě vyhodili. Povzbuzen číšníkovým zájmem: “To víš, asi je to třeba! Preventivně….“ usedám.

Po kulturní vložce, při níž osazenstvo starších pánů a paní, ehm, vlastně soudruhů a soudružek, s chutí zpívá chodské písničky, se na pódiu objevuje první z řečníků. Klube se z něj mně neznámý šprýmař (jen málokdo z těch nahoře se totiž představuje). Tenhle prý po vzoru Vlasty Parkanové zazpívá. Začíná tou „o Klausovi a jeho synech, za něž budou umírat jiní“, další je mířena „na Bushe a české žoldáky v Afghánistánu“. Při třetí dostává díl někdejší pohroma obrany Baudyš, dnes hvězdopravec, s prostřeleným letadlem.

Tím ale pro mě, ročník 1974, sranda končí. Další rétoři vzpomínají na zesnulé druhy, na křivdy, kterými trpí pohraničníci. Se zdravicí těm, „kteří chránili naši socialistickou vlast před těmi, kteří tu bohužel už sedmnáct let vládnou“, vystupuje soudružka z KSČM. Další host setkání, Miroslav Ransdorf, se omluvil. Při slovech, že dnes sice máme svobodu pohybu, ale jen pro bohaté, bloumám očima po sále.

U vstupu stojí mladá dvojice, jak se později dozvídám, Čechoameričanů. Zatímco odhadem pětadvacetiletá dívka fotí pódium s nápisem „Jen zůstane–li pohraničí české, zůstane česká celá naše vlast“ na oponě, její o něco starší doprovod má ve tváři udivený výraz. Nechávám pár párem a vydávám se k pódiu pořídit snímek. Po cestě si všímám cedulí s nápisy Petice proti cizím vojenským základnám v ČR, Petice proti pronásledování pohraničníků, Petice proti snižování výdajů na školství a vzdělání, Petice proti zvyšování nájemného a Petice proti prodeji Budvaru…

Poté mě upoutá výstavka v rohu sálu. Měním směr. „Nefotit,“ říká rezolutně ostraha vystavených odznaků, vyznamenání a medailí. Nechápavě skláním fotoaparát a jako Čechoameričan zírám na jeden ze stolů. Jsou na něm seřazeny snad všechny články z českých deníků, které kdy informovaly o strážcích hranice a snaze vybudovat jim v Poběžovicích pomník. Jsme tu seřazeni všichni - Jiří Kohout, Antonín Mareček, Jiří Hezký, kolegové z dalších deníků… Zblízka se ujišťuji, že to černé u některých článků jsou otazníky.

U dalšího stolku, kde bije do očí vystavená páska Langrem oprašovaných PS – VB, leží seřazeny medaile snad za věrné služby. „To víte, mám to takhle ve fólii, přece jen někdy…“ říká už o něco mírnější sběratel o igelitovém opatření proti nenechavcům. Otáčím se. Pořizuji dva, tři snímky a vracím se zpět na místo. Na pódiu je právě vyvoláván soudruh z NDR. Karl Heinz se rodnou němčinou omlouvá, že nehovoří česky, a přechází do ruštiny. Publikum je jeho… Odcházím. Osmé setkání se má uskutečnit osmého července 2008. Bude zase plno? Kolik přibude na stolku článků s otazníkem? Dostanu zase psíka na klopu?