Neobcházel dům od domu, jak byl coby kluk zvyklý, ale zůstal jen na zahradě. Opatření proti šíření koronaviru ovlivnila i tuto velikonoční tradici. Aby se zvyk ve vsi zachoval, může se ho letos účastnit kdokoliv. Jindy je totiž výhradně chlapeckou záležitostí.

Takzvaní klepáči mají vesnici rozdělenou na čtyři rajony. V každém z nich běžně od čtvrtka do soboty, kdy odlétají zvony do Říma a nahrazují je právě zvuky dřevěných nástrojů, chodí jiná skupina. Tentokrát všichni zůstávají doma a klepají v předem určené časy z balkonů, oken či zahrad.

Truhlíky se předávají z generace na generaci a lidé si je v Postřekově stále vyrábějí. „Je to rodinný poklad, který se nevyhazuje ani neprodává,“ říká Jiřina Hroníková a přitom ukazuje na dřevěný kousek, jejž zdědila po svém dědečkovi Prokopu Kuželkovi. Sama ho však nikdy nepoužila, protože ve vsi vždycky klepali jenom kluci. „Když mi bylo osm, doprovázela jsem o čtyři roky mladšího bráchu. On se tehdy bál, protože to byl pořádný kravál. Já jsem ale dostala klepačku, která se dává jenom malým dětem. Nic jiného jsem mít nesměla. Až letos jsem se konečně dočkala,“ směje se dvaapadesátiletá žena.

PŘI BOJI LÉTALA I SMRADLAVÁ VEJCE

Její manžel Vlastislav byl dokonce tři roky po sobě kápem neboli vedoucím skupiny prostředního rajonu. Tím se stávali nejstarší kluci. Někdy i opakovaně, pokud neměli nástupce. Dodnes si Hroník dobře vzpomíná třeba na bitvy, které s ostatními vedli. „Bojovali jsme o kaštan. My měli kratší rajon, takže jsme na ´dolejšáky´ už čekali a pak se strhla mela. Házeli jsme po nich truhlíky, šišky, ale i smradlavá vejce, která jsme už dopředu střádali. Když jsme se trefili, bylo to celkem nadělení,“ vypráví.

Před takzvaným vyklepáváním, kdy chodily skupiny koledovat, kápové a jejich nástupci přespávali na seně. „To bylo dobrodružství. Začínali jsme v sobotu ve čtyři hodiny ráno a do šesti jsme už museli mít hotovo,“ líčí.

Každá parta se řídila podle trochu jiných pravidel. Stejně to bylo s vykoledovanou odměnou, což byly většinou syrová neobarvená vejce a peníze. „Za ně si kupoval i cigarety. Ale tím se samozřejmě nikde nechlubil, protože by dostal,“ prozrazuje žena Jiřina.

Hroníkovi doufají, že velikonoční tradice, kterou předali třem svým dnes už dospělým synům, se příští rok zase naplno obnoví. „Dá-li pánbůh, vše se vrátí do starých kolejí. Jako ortodoxní ´prostředňák´ nebudu klepat doma v ´dolejšku´, kde teď bydlím, ale na strejdově statku, ve kterém jsem vyrůstal. Jak přijdou Velikonoce, každý si hájíme svůj rajon. Ale bitvy už doma nemáme,“ vtipkuje šestapadesátiletý Vlastislav.