Letité zkušenosti s leteckým modelářstvím zúročil 64letý František Lorenz z Chodova. Protože jedním z jeho dalších koníčků je muzika a léta hraje na oslavách i zábavách na baskytaru, dostal nápad vyrobit si ji.

Letecké modelářství a muzika jsou od sebe dost vzdálené koníčky, dají se skloubit?

Určitě, a nejen ty dva. Nebyly to mé jediné koníčky. Zamlada jsem hrál tenis za Domažlice, muzicíroval na zábavách, k tomu si doma lepil plastikové modely a vyráběl i modely pro létání.

Jak došlo k tomu, že jste se pustil do výroby basové kytary?

Předně se mi vždycky líbila baskytara houslového tvaru, co na ni hrál Paul McCartney. Brouzdal jsem po internetu a říkal jsem si, že bych si ji na starý kolena pořídil.

Proč nakonec vyhrála kytara vlastní výroby?

To je jednoduché. Kopie té mé vytoužené, již dělá firma Hofner, stojí od sedmi do jedenácti tisíc korun. A není to ani lubovka, jen těžké ´prkno´ – podobné, na které jsem hrál celý život. Pokud bych chtěl originál, musel bych zaplatit 49 900 korun. Obě varianty jsem zavrhl a řekl jsem si, že si ´basu´ vyrobím sám.

Radil jste se o tom s někým?

Mluvil jsem o svém nápadu s Vojtou Judákem, prodejcem a servismanem hudebních nástrojů. Tvrdil mi, že to nesvedu. Ale jelikož my modeláři dokážeme udělat makety i polomakety skutečných letadel, řekl jsem si, že Vojtovi ukážu! Nejprve jsem udělal první kytaru, pak ještě jednu, abych ´vychytal´ to, co se mi na první nelíbilo.

Čím jste její výrobu začal?

Na internetu jsem sháněl podklady, díval jsem se na stránky výrobců kytar i houslí, abych věděl, jak se co dělá.

Kde jste sháněl materiál?

Z valné většiny využil to, co jsem doma měl, například i modelářskou překližku na první kytaru a javor na krk. Riskl jsem to, i když normálně se dělá hmatník z jasanu – o dražším palisandru jsem ani neuvažoval. Jeho barvy jsem docílil namořením dřeva.

Říkal jste, že první baskytaru jste vyrobil z překližky. Zkoušel jste ji, jak hrála?

Všechno fungovalo, i to vyztužení, napnutí krku, struníky, ale nelíbil se mi její tvar, protože je delší než originál.

Takže jste začal vyrábět druhou, menší…

Zkusil jsem to tentokrát ze smrku, což je ale normální smrk, nikoli rezonanční. Oproti té první jsem si dal práci s vybroušením tvaru, aby kytara měla obliny na ozvučné desce jako housle.

Co jste si všechno dělal sám a co naopak kupoval?

Výztuž krku jsem si vyrobil z šestimilimetrové závitové tyče, struník je kopií originálu a kobylka má novou koncepci. Kupoval jsem hlavně struny, ladicí kolíky a elektronické součástky.

Jak dlouho výroba první kytary trvala a kolik času jste strávil při výrobě té druhé? Dá se vůbec spěchat?

Spěchat se nedá, je to podobné, jako když se staví letadlo. Ale šlo to poměrně dost rychle, poněvadž tu první ´basu´ jsem měl do 14 dnů hotovou.

Máte přesně spočtené, kolik hodin jste na výrobu kytar potřeboval?

Vůbec ne, dělal jsem po chvilkách, každý den něco. Přibližně stejnou dobu mi trvala i výroba té druhé, menší. Už jsem měl leccos vychytané, přišel jsem i na různé fígle. Věděl jsem, kde můžu ubrat materiál a kde musím naopak přidat. Prostě jsem ji tvarově doladil. Ale na zvuku to není poznat, hrají obě stejně, jen ta druhá je lepší do ruky.

Obě kytary máte hotové, jak jste ale docílil jejich konečného, řekla bych ´opravdového´ vzhledu?

Dcera Lenka je dřevořezbářka a má zkušenosti s laky. Housle se natírají šelakem (přírodní surovina obsahující vosk – pozn. red.), kytary polyuretanovými laky a je to pak čím starší, tím horší. Dcera ale dělá některé věci se šelakem, takže mi s ním udělala na obě kytary polituru.

Co bylo při výrobě nejtěžší?

Nejtěžší bylo osadit pražce na krk.

Z jakého důvodu? To neexistuje nějaká pomůcka?

Člověk se musí strefit, aby pražce byly správně daleko od sebe a aby to ladilo. Sice existuje výpočet, ale je tak složitý, že jsem se do něj ani nepouštěl. Krk se dá sice koupit hotový, osazený pražci, ale zase nemá ten tvar, jaký jsem chtěl. Pomohl jsem si tím, že jsem rozteč pražců odměřil podle mé staré baskytary, kterou jsem měl ještě před tou poslední kupovanou. Ta má menzuru 860 mm, kdežto ta moje vyrobená má kratší krk, tedy menzuru pouze 720.

Bylo těžké ji naladit?

Ne, na to je dneska ladička a oktáva je půl menzury.

Nebudeme se bavit o tom, jakou cenu má vámi vyrobená kytara, ale zajímalo by mne, na kolik vás přišel materiál?

Řekl bych něco přes dva tisíce korun, nepočítám do toho lak.

Už jste s ní hrál na veřejnosti?

Samozřejmě! Obnovuje se kapela Štvanci, se kterou jsem hrával v jiné sestavě, takže chodíme občas hrát. Pak my, co jsme kdysi působili v Kreaci – za zlaté éry, když se ještě hromadně chodilo na zábavy – taky občas hrajeme. Tenkrát to byl Ota Pavlík, doktor Ota Zavadil, hrál s námi ještě Jirka Herbrik a na bubny Zdeněk Vondraš. V té době jsme bývali jednou z větších kapel na okrese. Teď jsme se zase dali dohromady, takže jsem bas᠆kytaru vyzkoušel i tam, protože chodíme hrát na menší akce, tak maximálně ve třech muzikantech. V repertoáru máme orchestrálky, což tady nikdo v regionu nehraje.

Co říkal kytaře Vojta Judák?

První jsem mu předvedl, s tou druhou jsem se za ním zatím nedostal, abych mu ji ukázal, jak je tvarově vylepšená.

Co jí říkali kolegové muzikanti?

To se ví, že koukali a zpočátku nevěřili, že bude hrát. Ale hraje a opatřil jsem ji i vlastní autorskou pečetí.

Co si myslíte, že je na vaší nejnovější kytaře nejpodstatnější?

To, že ladí a má přes zesilovač slušný zvuk. Navíc moje kupovaná kytara, na niž jsem léta hrával, váží – podobně jako jiné baskytary pět kilo, kdežto tahle moje dělaná je o tři kila lehčí. O tolik nosím na hřbetu míň a je to poznat.

Dá se říci, že je lepší než běžně prodávané basové kytary?

Dal jsem do ní jiné, poněkud dražší snímače, než které dávají naši výrobci, takže i zvuk má – řekl bych – lepší. Mně vyhovuje!

To budete teď střídat tři basy?

Ne, to nehodlám. Rozhodl jsem se, že si nechám tu naposledy vyrobenou, která mi velikostí nejvíce vyhovuje, a tu první i svoji starou prodám.